PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Porodní bolest je kulturní fenomén

Tereza Remešová (1985) se narodila v lékařské rodině. Od malička věděla, že chce také dělat medicínu. Momentálně dokončuje studia na 1. LF UK, ale v jejich průběhu si dopřála pořádnou porci praxe navíc v šesti různých zemích světa (Švýcarsko, Francie, Turecko, Indie, Belgie, Indonezie), a to převážně na gynekologii a v porodnictví. Těmto oborům se chce do budoucna naplno věnovat. Zajímá ji také holistický přístup, který pro zdraví i nemoc počítá s propojením těla a psychiky. U příležitosti květnového Světového týdne respektu k porodu odpověděla na otázky související s jeho letošním tématem - porodními bolestmi:

Zažila jsi různé porodnické systémy. Které na tebe nejvíce zapůsobily, ať už v kladném, nebo záporném smyslu?

Porodnické systémy vycházejí z kultury dané země. V pozitivním smyslu se mi nejvíc líbila Belgie, konkrétně Brusel, kde ve fakultní nemocnici poskytují vše od lékařsky vedeného porodu s epidurální analgezií až po porody do vody. Zjistila jsem zajímavou věc: neznají dělení na klasické a alternativní porodnictví. Prostě jen nabízejí různé možnosti… Nejhorší dojem jsem měla z fakultní nemocnice v tureckém hlavním městě Ankara, kde jakýkoliv komfort rodičky naprosto ignorovali. A přesto sklízeli velikou vděčnost, protože kult lékaře coby sociální ikony je tam stále významný. Ženy žádající individuálnější péči tu chodí rodit do soukromých nemocnic, kde je vztah pacient - lékař na západoevropské úrovni.

Jak se liší postoje k porodním bolestem?

Prožívání bolesti má silný kulturní kontext. Když jsem stážovala v Indonesii, viděla jsem, že tamní ženy mají jasný životní úkol: rodit děti. Jejich připravenost k porodu a celkový přístup ústil v to, že se porodních bolestí nebály a chtěly rodit bez jakékoli analgesie, neboť to je přirozená role ženy ukazující její sílu. Evropské prostředí se vyznačuje "kulturou bolesti". Strach z bolesti dělá bolest nepřekonatelnou. Dnešní nastávající maminka má o porodu načtený celý internet a spoustu knih. Vědět víc a nemít praktické zkušenosti však vyvolává obavy samo o sobě. V našich porodnicích často lépe rodí ženy z menšin, např. Vietnamky či Romky, které porod ze svého naturelu neřeší, a na bolest si utvoří názor, až když přijde. Na bolest můžeme zkrátka pohlížet různě. Když se žena miluje s milovaným mužem, je to krásné. Když ženu někdo znásilní, je to hnusné. V obou případech jde o sex, avšak v jednom případě říká žena ano, a v druhém ne. Podobně je to při porodu. Je jen na rodičce, zda řekne "ano" porodním bolestem. Pak bývají kontrakce nezřídka prožívány jako velkolepé, a celý porod žena zpětně vnímá jako úžasný zážitek.

Takových žen u nás není mnoho…

Protože je k tomuto přístupu nikdo neinspiruje a nikdo je nepodpoří, když začnou propadat strachu, takže většinou skončí u takzvané jistoty, což představuje nemocnici, rázného doktora a epidurální analgezii.

Francie: Porod do vody

Co poradit ženám, které se porodních bolestí opravdu bojí?

Člověk potřebuje hodně informací, aby byl klidnější. Je vhodné opatřit si obsáhlé informace, ale podané jemným způsobem, který podpoří a uklidní. Např. knižního průvodce "Zdravé těhotenství, přirozený porod" od Ingeborg Stadelmann. Dále je vhodné připravit si oporu v doprovodu - i partner by měl být dostatečně informován, aby byl schopen pečovat a uklidnit a nezmatkoval. Nejdůležitější je nic nezveličovat. Najít víc důvěry v sebe, v miminko, v přírodu. Osobně mám nejraději heslo z Brigitte Jones: "No, co na tom může bejt tak těžkýho?"

Jenže pocity nelze změnit na povel. Stává se, že strach je příliš silný…

S každým strachem se dá pracovat. Uvědomit si, že čemu dávám svou pozornost, to se úměrně této pozornosti zvětšuje. A to je fenomén bolesti. A když se dvě vyděšené těhotné setkají, strach ještě roste. Doporučila bych maminkám, aby si uvědomily, že jen ony jsou zodpovědné za to, co si myslí, a že mají možnost to kdykoliv změnit. Na co myslím, to si do života přitahuji. Hledejte podporu v okolí. Nemusíte na to být samy. Dnes už naštěstí i u nás máme psycholožky, které se předporodní přípravě v tomto smyslu intenzivně věnují.

A pokud ani psychoterapie nepomůže?

Sama medicína má k tlumení bolesti a strachu mnoho řešení. Vždy je k dispozici varianta porodu s epidurální analgezií. Když se použije ve správný moment, může porodu významně pomoct. Elektivní císařské řezy ve smyslu indikace z přání rodičky ale neschvaluji. Tam se už ztrácí rozměr medicíny, která především pomáhá.

S porodní asistentkou v Indonézii

Jak pracovat s bolestí během vlastního porodu?

Docela dobrá pomůcka je nechat bolest vstoupit do těla. Neodmítat ji tím, že se stáhnu do křeče, to bolest jen zvětší a v případě vypuzovací fáze je to přímo kontraproduktivní. Buddhisti doporučují: "Pozoruj bolest a přijmi ji." Pozorováním se jí přestanu bránit a mohu zjistit její pravou intenzitu. Porodní bolest se dá přirovnat k mořským vlnám: Bránit se jim nás jen vysiluje, prospěšnější je nechat se vlnami houpat a šetřit síly.

Představuješ si někdy, jak budeš rodit sama? Kde, s kým a jak by to mělo být?

Tahle moje představa se v detailech již mnohokrát změnila podle toho, kde jsem právě stážovala a co jsem viděla. V tuto chvíli bych chtěla rodit někde v klidu, ale s veškerým technickým zázemím nemocnice na blízku. Ráda bych u sebe měla budoucího tatínka a asi nějakou porodní asistentku. Vzhledem k mým plánům budu patrně rodit v Anglii, kde platí standart jedna asistentka na jednu rodičku a samotný systém tu nabízí mnoho variant včetně porodu doma. Ten bych ale nechtěla, už toho vím o porodech moc, a moje rozhodování není na stejné úrovni jako před třemi roky, kdy jsem i tuto variantu zvažovala.

Tedy sama do určité míry podléháš naučenému, byť profesnímu, strachu?

Já bych to nazvala spíše profesní deformací a mateřskou odpovědností. Já si přeci nemusím vybrat jen mezi domácí péčí a špičkovým lékařským zázemím, nejužitečnější je oba přístupy nakombinovat. Máš ale pravdu, že být neustále ve střehu a na vše připraven, je základní naturel doktora. Další rozměr doktora je ale podle mě čekat vždy tu lepší možnost. To odlišuje profesní strach od připravenosti s důvěrou v přírodu.

Porodní sál v Bruselu

Je něco, co bys vytkla současnému českému porodnictví a veřejnému "porodnímu" povědomí?

Českému porodnictví by se dalo vytknout doznívající staré myšlení, které v některých doktorech zanechává pocit důležitosti při "provádění" porodu. Tato svrchovanost se občas projeví ve vztahu k rodičce. Ze strany rodiček se dá taky pár věcí vytknout. Od pocitu, že jsou klientkami a všichni se o ně musí starat, až po nedůvěru k doktorům. Vše má ale svůj přirozený vývoj a věřím, že se dočkáme poměrů, které jsou nyní na západě. Za pár let tudíž budeme mít třeba v nabídce ambulantní porody, přítomnost otce zadarmo (neboť je to jeho základní právo tam být) nebo soukromé porodní asistentky spolupracující s porodnicí.

To zatím vypadá jako hudba budoucnosti…

Snahy všech k tomu spějou. Diskuse o porodnictví v Čechách mi však přijde zbytečně vyhrocená. Zdá se mi, že zdejší porodní aktivistky nediskutují, ale většinou rovnou bojují. Se starší generací lékařů toho stejně mnoho nesvedou, a s těmi mladými, budoucími primáři, se dá většinou v klidu domluvit, jak chce maminka rodit. Nemyslím si ani, že jde o nějaké nutné změny. Nejde o papírově daná pravidla nebo doporučení, jde o mentalitu, která se nezmění za rok. Každopádně snahy o komunikaci by měly být a je dobře, že se ty hlasy ozývají.

Vytvořila jsi speciální webové stránky. Proč? Komu mají sloužit?

Začala jsem s nimi pod názvem jinyporod.cz v roce 2008 ve Švýcarsku. Chtěla jsem tehdy sama zjistit, jak je to třeba s komplikacemi po porodu do vody nebo s problémy po epidurálu, a tak jsem hledala v odborných publikacích a oficiálních stanoviscích světových asociací. Stránky začaly postupně sloužit jako komplexní přehled lékařských informací o alternativních možnostech pro těhotné. Později jsem začala pracovat i na mezinárodní verzi stránek pod názvem MyMagicGarden.net, po dokončení by měly fungovat v češtině, angličtině, francouzštině a turečtině. Tento druhý web už není alternativně laděný, v západní Evropě, jak jsem říkala, není nutné bojovat za porody do vody nebo akupunkturu. Holistický přístup tu je běžně kombinován s klasickou medicínou. Postupně své stránky rozšiřuji o témata gynekologických problémů, onkologie, reprodukční medicíny a neonatologie. Moje stránky mají sloužit těm, kteří hledají informace a zajímá je celostní pohled na problematiku ženského zdraví.

Foto - archiv Terezy Remešové

Vyšlo v časopise Psychologie dnes 5 2010

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti