Zvídavost ve zdravotních otázkách může zachránit život
Pokuste se pochopit způsob myšlení vašeho lékaře, napomůže vám to v lepší komunikaci s ním! Tak zní rada amerického profesora medicíny Jeroma Groopmana, který na toto téma nedávno vydal zajímavou knihu.
Lékařství se na žebříčku popularity profesí těší z nejvyšší příčky. Není divu. Zdraví patří k tomu nejcennějšímu, co člověk má. O to větší rozruch způsobí, když se někdo z těch, kdo mají druhým dopomoci k uzdravení, dopustí chyby. Mimořádným případem je pochybení fatální, na jehož konci stojí zbytečné úmrtí z důvodu zanedbání medicínské péče.
Když před časem vyšel v České republice najevo neuvěřitelný případ sériového nemocničního vraha Petra Zelenky, ocitla se havlíčkobrodská nemocnice pod obrovským tlakem hloubkové kontroly, která záhy přinesla další nemilé překvapení: z jedenácti případů podezřelých úmrtí jich psychopatický zdravotník zavinil pouze deset. V jedenáctém případě nesl podle znalců odpovědnost za zbytečnou smrt někdo jiný. Možná i nějaký lékař.
Česká média reagovala z části hystericky. Objevily se články s titulky typu "Doktore, nezabíjejte mne, prosím", které hnaly vodu na mlýn všech břitkých kritiků zdejšího zdravotnického systému.
Bylo by nespravedlivé, kdyby se lékařů nikdo nezastal a nepřipomněl, že ani medicína není víc než jen lidský pracovní obor, o němž platí, že člověk, který nechybuje, se ještě nenarodil.
Důvěřuj, ale prověřuj
Moudřejší než se slepě upínat k bílému plášti, nebo naopak lamentovat nad hrozící neprofesionalitou lékařů, je aktivně a důkladně pečovat o vlastní zdraví. V případě, že musíme k lékaři, měli bychom udělat všechno proto, abychom příčinou pro stanovení chybné diagnózy nebo zahájení nevhodné léčby nebyli my sami.
Dr. Jerome Groopman, profesor medicíny působící na Harvardské univerzitě, vydal k této problematice knihu vlastních postřehů z lékařského světa, kterou nazval Jak myslí lékaři (How Doctors Think). Jejím prostřednictvím se snaží vysvětlit, jak je možné, že se lékaři v odhadovaných 15- 25% dopouštějí chybných diagnóz a z nich plynoucí mylné léčby, která může pacienty vážně poškodit. Jako např. ženu, která trpěla alergií na lepek, ale lékař diagnostikoval mentální anorexii, a doporučil léčbu pšeničnými těstovinami…
K napsání knihy mířící do vlastních řad vedla Dr. Groopmana osobní zkušenost s nesprávným lékařským posouzením jeho vlastních zdravotních zádrhelů.
"Pacienti by měli počítat s tím, že lékaři nejsou neomylní," vysvětluje Dr. Groopman. "Naše povolání je nesmírně náročné - pracujeme pod obrovským psychickým tlakem a časovou tísní. Není divu, že i k naší profesi patří celá řada schémat a stereotypů. Typickým příkladem je, že pacientům nedopřáváme dostatek pozornosti k tomu, aby nám podrobně vylíčili své zdravotní problémy a aby zároveň mohli vyslovit všechny důležité otázky, které mají na jazyku. Zvláště při léčbě zdánlivě banálních onemocnění se často uchylujeme ke zkratkovitému hodnocení. V případě větších obtíží zase bez přezkoumání přebíráme názory kolegů, jejichž péčí pacienti již prošli. Právě tímto způsobem nejčastěji dochází k pochybení."
Dr. Groopman se ve své knize snaží vysvětlit, proč je tak důležité, aby mezi pacientem a lékařem existoval partnerský, a nikoliv paternalistický vztah. Má-li pacient možnost položit lékaři své dotazy, může dojít k výraznému ovlivnění pohledu, jímž bude lékař nakonec nemoc posuzovat. Chytře položená pacientova otázka může vzbudit lékařovu pozornost i empatii a pobídnout ho, aby vzal v úvahu i méně obvyklou variantu diagnózy nebo zvážil specializované vyšetření. Krátce řečeno: autorita lékaře musí vycházet také z důvěry, kterou k němu pacient získá na základě otevřeného vzájemného vztahu.
Ne všichni lékaři jsou ovšem na aktivní přístup pacientů připraveni. Co Dr. Groopman radí pro případ, když pacient nabude dojmu, že jeho snaha o větší spolupráci je lékařem hodnocena jako nevítaná a protivná?
"Položil jsem tuto otázku několika svým kolegům lékařům a myslím, že jejich odpověď je nejlepší inspirací pro každého pacienta: Při zjištění, že s konkrétním lékařem nevysíláte na stejné vlně, urychleně vyhledejte jiného!"
K problémům, které bývají posuzovány jako banální, ale ve skutečnosti mohou náležet k nebezpečnému onemocnění, patří např. opakující se bolesti hlavy či břicha, chřipka, která ne a ne skončit, nebo bolest na hrudi, jež sice pomine, ale zanechá v pacientovi "divné pocity".
Naslouchejte svému tělu a vzdělávejte se v otázkách životosprávy a zdraví, vzkazuje Dr. Groopman. A máte-li jakékoliv pochybnosti ohledně svého zdravotního stavu, snažte se o nich se svým lékařem do hloubky diskutovat. V případě vážnějšího problému se pokuste získat diagnostické stanovisko od vícera odborníků. Vaše zdvořilá, ale dostatečně asertivní neústupnost, vám může zachránit život.
Více na http://www.jeromegroopman.com
Vyšlo v časopise Rodiče 12 / 2007
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
