PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Pro prevenci násilí je třeba dělat víc než je nezbytně nutné

Rozhovor s ing. Zuzanou Baudyšovou, ředitelkou Nadace Naše dítě, o plánovaném zákonu zakazujícím fyzické tresty

Foto

Paní Baudyšová, jaký je Váš názor na připravovaný nový zákon o zákazu fyzického trestání dětí?

Jako ochránkyně dětí iniciativu ministryně Stehlíkové vítám. Jsem si dobře vědoma toho, že jde o velmi citlivou věc. V ČR dosud neexistuje zákaz tělesných trestů používaných rodiči nebo dalšími osobami, které mají dítě v péči. Současný zákon o rodině obsahuje jen vágní vymezení zodpovědnosti, když stanovuje, že rodiče mají právo využít přiměřených výchovných prostředků tak, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte, ani jakkoliv ohroženo jeho zdraví a jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj. Také školský zákon překvapivě upravuje pouze obecnou povinnost škol a školských zařízení zajistit bezpečnost, ochranu a zdraví žáků a studentů. Neboli tělesné tresty jsou v naší zemi zákonem ošetřeny pouze nedostatečně. Schvaluji proto iniciativu Rady pro lidská práva a konkrétně Výboru pro dětská práva, který přišel s návrhem, abychom zákaz fyzických trestů v rodinách, ve školách a dalších ústavních zařízení, včetně těch pro mentálně i fyzicky postižené děti, jasně deklarovali.

Co již platné zákony týkající se ochrany dětí vlastně ošetřují?

Současný trestní zákoník definuje týrání dětí. Za týrání se označuje každý trest, který dítěti ublíží. Kde je ale ta přesná hranice mezi trestem ještě přijatelným a už nepřijatelným? Je obtížné posoudit, kde končí surový výprask a začíná týrání, a tomu by se měl nový zákon více věnovat.

Jakým způsobem má být v novém zákoně vymezen pojem "fyzický trest"?

To je samozřejmě klíčová otázka. Bouřlivá diskuse, která se momentálně nad připravovaným zákonem vede, je toho důkazem. Sama zastávám názor, že způsob trestání záleží na věku dítěte. Pokud máme batole nebo předškolní dítě, které se navzdory slovním upozorněním rodičů opakovaně nepěkně chovají, pak se domnívám, že řešením je i plácnutí přes ručičku nebo přes měkké části těla. Malé děti je třeba vést jednoznačně, na diskuse nejsou ještě vybaveny. Přesto jsem jednoznačně pro absolutní zákaz bití dětí, a to zejména mladších jednoho roku. Mezi plácnutím přes ruku a bitím vařečkou či jiným nástrojem je z mého hlediska obrovský rozdíl! A fyzické argumenty už rozhodně neplatí u starších dětí a zejména u dospívajících. Ti jsou rozumově natolik vyspělí, aby pochopili, o co rodičům nebo učitelům jde, a je proto zapotřebí s nimi otevřeně a důsledně komunikovat. V zásadě je lepší výchova založená na systému pochval a odměn než výchova založená na trestech.

Česká republika patří k zemím s vysokým počtem případů týrání dětí. Jak si to vysvětlujete?

To je otázka, se kterou si už dlouho lámu hlavu. Bohužel je to markantní, že ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, je u nás situace opravdu výrazně horší. Už jen fakt, že např. v loňském roce bylo u nás zavražděno dvacet dětí vlastními rodiči je alarmující, zvláště když šlo převážně o bezbranná batolata - rodiče je utloukli nebo jinak zbavili života, nejčastěji prostě proto, že nesnesli jejich pláč. Ptám se, proč v dnešní době rozvinuté antikoncepce takoví lidé vůbec děti mají nebo proč je raději nenabídnou k adopci? A hlavně proč takovým případům neumíme častěji a včas zabránit?

Dá se předpokládat, že krajní násilí mají na svědomí rodiče silně problematičtí. Nemá zákon zakazující fyzické tresty směřovat právě do tzv. patologických rodin? V takových se ovšem za zdmi bytu týrání dětí stejně nezastaví a pomůže až intervence sociálního pracovníka nebo policie. Nespočívá problematičnost zákona právě v tom, že autoritářsky zasáhne i do rodin, kde ho není zapotřebí?

Souhlasím s vámi v tom, že naprostá většina nepřiměřeného trestání i týrání dětí probíhá za zavřenými dveřmi a že krutí rodiče zůstanou pravděpodobně krutí i po vzniku nového zákona. Přesto nebo spíš právě proto je žádoucí o těchto věcech mluvit a jasně je pojmenovávat. Sama ministryně Stehlíková tvrdí, že jí jde také o informační kampaň a o to, aby legislativní opatření změnila postoje veřejnosti. Lidé si třeba více uvědomí i zákonnou oznamovací povinnost - mnoho případů násilí na dětech se děje jen z důvodu lhostejnosti okolí. Pomoci mohou nejen dospělí, např. sousedé, ale také spolužáci nebo kamarádi týraného děcka. Vzhledem k možným rizikům mi proto připadá bezpečnější nový zákon přijmout a kyvadlo ochrany dětí vychýlit směrem víc k jejich bezpečí, než naopak. Mimo jiné i proto, že nejvíce násilníků mezi rodiči pochází z kategorie dětí, které v dětství na sobě samy násilí zažily. Pro prevenci a realitu násilí je třeba dělat mnohem víc, než je nezbytně nutné.

Jak odhadujete frekvenci budoucích případů, kdy budou rodiče z nadměrného trestání osočeni nespravedlivě? Obžalovat je bude moci i jejich vlastní dítě. Jak víme ze zahraničí, prokazovat nevinu bývá velmi obtížné…

Tady bych chtěla věřit ve zdravý rozum. Přestoupení zákona bude přece vždy prošetřovat tým odborníků - policistů, sociálních pracovníků, psychologů, soudců…. Ti snad budou schopni rozeznat, kdy jde o týrání a kdy třeba jen o pomstu dítěte. Snadné to vždycky nebude, ale doufám, že se u nás slibně rozvíjí síť specialistů, která zachytí jen ty případy, jež do ní patří.

Nebylo by vhodné začít věnovat pozornost spíše tomu, jak se v současnosti nedaří rodinnému životu obecně? Tedy více podporovat rodinu jako takovou?

Diskuse o fyzických trestech je velmi nejednotná a roztříštěná a pro mnohé může postrádat smysl. Rozhodně bych proto uvítala, kdyby paralelně s ní běžela i obecná debata o tom, jak by bylo možno rodinné soužití upevnit a kultivovat. Více než polovina manželství se dnes rozpadá. Většinou jde o manželství s dětmi. A sobeckého jednání ze strany dospělých vůči dětem bohužel přibývá. Rozvedení manželé, ale nepřestávají být rodiči. Ráda bych v této souvislosti připomněla, že při Nadaci Naše dítě funguje bezplatná telefonní Linka právní pomoci , kde se lze u zkušených odborníků poradit právě i o složitých rozvodových případech o tom, jak např. upravit vztahy v rodině po rozvodu apod. Společnost by měla mnohem více apelovat na svědomí a zodpovědnost těch, kteří přivedou na svět dítě. Zde vidím velký dluh médií, která jsou plná příkladů o tom, jak rodina nefunguje, ale dobrou inspiraci přinášejí výjimečně. Nevěřím, že prodejné jsou jen špatné zprávy. Problém je spíš v tom, že prosazovat dobro je výrazně obtížnější. Rodiny, které dobře vychovávají děti - a často jde o rodiny se skromnějším finančním zázemím - by měly být mnohem více zviditelňovány, preferovány a morálně oceňovány. Mnozí rodiče například vědí, že jejich dítě většinu volného času tráví u počítače, nebo jim informace o tom, jak jejich děti tráví volný čas, chybí úplně. Vzájemný kontakt a večerní komunikace se zužuje na obligátní otázku, co bylo ve škole… Duše takových dětí zůstávají uzavřeny a budou takové zřejmě i v době, až se jednou samy stanou rodiči.

Více informací:
www.nasedite.cz
www.internethotline.cz Linka právní pomoci při Nadaci Naše dítě: 777 800 002

Vyšlo v časopise Rodiče 6/2008

Zpět na seznam rozhovorů

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt