PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Rozhovor s porodní asistentkou Ingeborg Stadelmann

Rozhodnout se musí každý sám

Jaké jsou současné možnosti péče o těhotnou ženu ve vaší zemi?

Když žena v Německu otěhotní, může sama zvážit, zda zvolí prenatální péči lékaře nebo porodní asistentky. Zdravotní pojišťovny - i když ne všechny - hradí obojí. Co se četnosti těhotenských prohlídek týká, v zásadě ji může určit sama žena a přijít, kdykoliv o to stojí. Obecně ale platí, že v prvním trimestru se chodí ke kontrole jednou za 4 týdny a od 28. týdne těhotenství pak jednou za 14 dní. Pokud těhotenství probíhá bez problémů, pak je volba mezi lékařem a porodní asistentkou naprosto rovnocenná. Pokud se objeví nějaké problémy, musí žena okamžitě přejít do péče lékaře. Porodní asistentka jí pak zůstává k dispozici pro zodpovězení otázek, na které v lékařské ordinaci nezbývá čas.

Je známo, že i v Německu prošel model péče porodních asistentek po dlouhých letech lékařské nadvlády obdobím vnitřní obnovy. Mohla byste nám toto období trochu přiblížit?

Nutnost návratu k tradičnímu pojetí naší profese jsme si jako porodní asistentky v Německu naléhavě uvědomily na počátku 80. let. Došlo nám, že je naprosto nezbytné opustit půdu nemocnic, v nichž neúměrně přibývalo indukovaných a v epidurální analgezii vedených porodů, a vrátit se do terénu, kde se nabízely nesrovnatelně lepší možnosti pro základní péči o zdravou těhotnou ženu a především pro přípravu na normální porod. V roce 1982 byl původně desetidenní poporodní pobyt v porodnici zkrácen na šest dní a náhle zbyly čtyři dny odborné péče, kterou byly zdravotní pojišťovny zvyklé proplácet. To byla naše šance, a tak jsme ji využily pro první domácí návštěvy. Od roku 1992 zdravotní pojišťovny maminkám hradí po skončení pobytu v porodnici ještě 16 návštěv porodní asistentky v domácím prostředí po dobu dalších osmi týdnů, přičemž o nutnosti a četnosti těchto návštěv rozhoduje sama porodní asistentka. V praxi to vypadá tak, že deset dní po porodu navštěvujeme nedělku každý den a následovně již jen dle aktuální potřeby. Nedávno bylo navíc rozhodnuto, že pojišťovnami placené poradenství můžeme ženám poskytovat až do konce období laktace. Rovněž prenatální kurzy vedené porodními asistentkami, celkem 14 šedesátiminutových lekcí, zdravotní pojišťovny hradí. Takže, jak vidíte, náš profesní svaz odvedl v posledních letech skutečně obrovský kus práce, ale rozhodně to nebylo jednoduché. Máme za sebou náročnou dobu mravenčí osvětové činnosti v nejrůznějších oblastech a sférách - od správních a legislativních změn až k přesvědčování konzervativních kolegyň, které musely pochopit, že nejsou poručnicemi rodiček, nýbrž že nakonec jsou to samotné maminky, které nejlépe vědí, co je pro ně a pro jejich děti nejlepší. Nejčastěji šlo o překonávání strachu ze ztráty mocenského postavení a zavedených kompetencí. Pro lékaře zas bylo a je nejtěžší přijmout fakt, že mnohé ženy jsou schopny porodit samy, bez výrazné vnější medicínské pomoci. Byly to zkrátka velmi intenzivní roky neustálého dohadování i sporů s takzvanými konzervativci. Ale vyplatilo se to. Porodnictví se u nás v posledních letech hodně změnilo ve prospěch rodících žen, takže dnes jsou to ony, kdo mohou rozhodnout, zda příchod svého dítěte na svět spoluurčí samy, nebo zda se své možné zodpovědnosti zřeknou.

Jaká byla vaše osobní cesta k samostatnosti?

Porodní asistentkou jsem se stala v roce 1976. Poté jsem pracovala osm let na soukromé klinice, kde jsem střídavě pobývala jak na porodním sále, tak i na šestinedělním a novorozeneckém oddělení. Získala jsem cenné zkušenosti v celé šíři své profese, od porodů snadných i komplikovaných přes ošetření novorozenců až k problematice kojení. Při svém osamostatnění jsem pak měla z čeho čerpat. Pro ten závažný krok do neznáma jsem se rozhodla v roce 1984, a to především proto, abych se těhotným a rodícím ženám mohla věnovat v souladu se svým přesvědčením a se zvláštním důrazem na zprostředkování informovanosti. Tu totiž považuji za naprosto nejdůležitější a myslím si, že první kontakt s porodní bábou by každá žena měla mít ještě dávno předtím, než otěhotní, nejlépe už ve školním věku! ... Po dva roky jsem se zaměřovala na péči o ženy v šestinedělí po návratu z porodnice i po ambulantním porodu a záhy přišly první prosby o porody doma. V roce 1986 jsme s kolegyní založily soukromou praxi Erdenlicht (Pozemské světlo), která se postupně rozrůstala, a dnes už při ní vzniká i malý porodní dům... Osamostatnění mi přineslo jedno velmi cenné poznání: Mé maximální nasazení patří ženě, kterou ošetřuji, a nikoliv lékaři, jehož příkazy plním. Mými chlebodárci jsou rodiče. V nich jsem pro svou práci nalezla nejsilnější oporu. Ale zároveň platí, že lékaři nesmějí v mé práci nalézt žádnou chybu, tím spíše, že na ni možná číhají. Teprve jako samostatná porodní asistentka jsem se naučila ženám důvěřovat a skutečně jim naslouchat. A kupodivu jsem se od nich také hodně poučila. Např. o přírodní medicíně toho mnohé matky věděly víc než já. Velmi mne inspirovalo též jejich přirozené a na klinikách nevídané chování při porodu. Rychle jsem doplňovala své informace o bylinkách, homeopatii a aromaterapii a za každé nové poznání jsem byla velmi vděčná... Později, nesmírně posílena zkušeností z porodů mých vlastních tří dětí, jsem se ještě horlivěji začala zasazovat o to, aby naše ženy mohly procházet svými porody svobodně a bez zbytečných jizev, kterých se pak už do konce života nezbaví. Začala jsem např. hodně usilovat o to, abych svým rodičkám nemusela provádět epiziotomii, mimo jiné i proto, že panoval obrovský nedostatek lékařů, kteří byli ochotni přijít šít k domácímu porodu. Našel se ale mezi nimi i jeden takový, který nejenže přišel, ale dokonce mne vyzval, ať zkusím šít sama. V roce 1987 se pak změnil i sám zákon a šití epiziotomií bylo svěřeno též porodním asistentkám. Já jsem však navzdory tomuto zákonu o hráze porodem nedotčené usilovala stále více a časem se mi podařilo, že díky vhodné přípravě a šetrnému vedení porodu jsem u svých maminek opravdu nastřihovat nemusela! Osvěta a z ní vzešlý tlak od informovaných maminek pak přinesly i značný pokles epiziotomií v místní porodnici - z 95 % na pouhých 40 %! Podobné skoky pramenící ze změny přístupu a vedoucí k výborným výsledkům jsem prožila i v oblasti kojení.

Co považujete za hlavní přínos svého způsobu péče o těhotné ženy, samozřejmě ve srovnání s modelem péče lékařské?

Když neberu v úvahu finanční výhody - lékařská péče je samozřejmě nesrovnatelně dražší - považuji za nesmírně důležitý především fakt, že péče porodní asistentky nese s sebou všechny výhody péče "ženy o ženu", která je v těhotenství a při porodu mužskou péčí prostě nenahraditelná. Nejlepší průvodkyní a ochránkyní zdravé nastávající maminky i rodičky může dle mého názoru být zas jen žena, a to tím lépe, když má s těhotenstvím a porodem své vlastní zkušenosti. Lékařská péče je samozřejmě vysoce profesionální, odborná a spolehlivá, ale bývá méně osobní a empatická, více uspěchaná a prosta onoho "ženského rozměru". Když se s nastávající maminkou seznámíte krátce po otěhotnění, vídáte ji pravidelně při kontrolách a v lekcích prenatálního kurzu, když s ní absolvujete důvěrné rozhovory probíhající v uvolněném domáckém prostředí, všechno je velmi spontánní a přirozené. Strachy se rozplývají a vzájemná důvěra roste. Podobnou atmosféru pak mnohem snáze uchováte i pro vlastní porod, a tím vlastně minimalizujete rizika. Je přece hrozné, když žena rodí v neznámém prostředí a nezná třeba ani jména osob, které se o ni v nejzávažnější chvíli jejího života starají... Jako porodní asistentka vím, že žena je schopna porodit samostatně, ale že přitom zpravidla nechce být sama. Jsem tedy její pomocnicí a její oporou. Velmi ostražitě celý průběh porodu sleduji a všemi svými smysly a celou svou silou dbám na to, abych včas vycítila případné nebezpečí. Přestože s rodiči vždy dopředu vše pečlivě připravíme, k ničemu se neupínáme a v každém případě počítáme s tím, že porod skončí tam, kde to pro ženu a dítě bude nejbezpečnější, tedy třeba i v nemocnici. Je tudíž naprosto nezbytné, aby vzájemné vztahy mezi samostatnými porodními asistentkami a porodnickými týmy na klinikách byly kolegiální, korektní a vstřícné.

Co byste vzkázala vašim českým kolegyním, které by případné osamostatnění také lákalo?

Chtěla bych jim dodat odvahu, aby si na ten opravdu nelehký krok troufly. Z počátku bývá samozřejmě nezbytné překonat strach, starost o vlastní existenci a četné potyčky s jinak smýšlejícími lékaři a kolegyněmi, ale tím se zároveň nesmírně přibližujeme svým klientkám - nastávajícím a rodícím maminkám. Vždyť ony prožívají mnohem horší a niternější strachy, bojí se o život svůj i svého děťátka, o ztrátu pracovního místa, o to, jak obstojí v nové životní situaci. Před porodem nemají kam utéci. Tohle všechno uvidíte náhle v úplně novém světle, protože sama na čas ztratíte své jistoty. Pocítíte míru nové zodpovědnosti a stanete se nesrovnatelně pozornější, výkonnější - a k vaší klientce vnímavější. A zkušenost každého nového úspěšně odvedeného porodu vám dodá obrovskou novou energii, chuť do práce a především jasné přesvědčení, že děláte úžasnou a správnou věc. Nesmíme se nechat mýlit: špatná rozhodnutí a nedbalost vedou k fatálním koncům za všech okolností. Zeď porodnické kliniky a bílý plášť leccos ukryjí, ale špatného svědomí, když se zachováme špatně, nás přece stejně nezbaví.

Mohla byste stručně přiblížit historii vzniku prvních porodních domů ve vaší zemi?

Pokud si dobře vzpomínám, první porodní domy byly otevřeny v roce 1986 v Berlíně a v Giessenu. Porodní asistentky v těchto městech se cítily být dostatečně připravené na to, aby samostatně poskytovaly své služby. Hledaly tedy své vlastní prostory a v těchto prvních případech jim, tuším, finančně vypomohl stát. Dnes máme v Německu přes 70 porodních domů, ale stát jejich chod už nepodporuje, mohou tedy fungovat především díky obětavé práci a finanční podpoře porodních asistentek a soukromých rodičovských aktivit. Snažíme se o dobré vztahy se zdravotními pojišťovnami - některé již na náklady spojené s činností porodních domů přispívají, jiné nikoliv. Ať tak či onak, upřímně musím říci, že porod v porodním domě dnes u nás není levná záležitost. Sponzorské dary při zakládání porodních domů nejsou obvyklé, takže materiálně porodní dům zpravidla vybaví porodní asistentky - ze svých zdrojů. Na základní vnitřní vybavení je zapotřebí alespoň 20.000,- DM. Rodiče pak platí za přijaté služby. Snažíme se rodičům vysvětlovat, že dobrý porod je záležitost penězi nedocenitelná a svou důležitostí všechno ostatní přesahující, takže moudré je šetřit jinde, třeba na výbavě pro dítě. Rodiče se musí sami rozhodnout, co je pro ně a pro jejich dítě důležitější...

A co porody doma?

Ty jsou samozřejmě nesrovnatelně levnější, ale zatím jen zřídka vyhledávané (v Německu rodí doma necelá 2% žen - pozn. překl.). Vyžadují je zpravidla matky s velmi silnou osobností, s mimořádným sebevědomím a s opravdovým vnitřním přesvědčením. Když žena nechce rodit v nemocnici a na porod doma si netroufá, porod v porodním domě se jeví jako ideální kompromisní řešení.

Závěrem se zastavme u Vaší knihy "Die Hebammensprechstunde", která pod názvem "Zdravé těhotenství, přirozený porod" vyšla i v České republice...

Víte, ženy i kolegyně porodní asistentky se mne často ptaly, kde stojí psáno to, o čem jim stále vyprávím. Tak jsem tedy sedla a všechno sepsala. Kniha shrnuje mé dlouholeté zkušenosti, ale především mé hluboké přesvědčení. Stojí za zmínku, že jsem ji původně musela vydat svépomocí, protože žádné nakladatelství o ni neprojevilo zájem. A dnes má v Německu za sebou již jedenáct vydání...

Děkuji za rozhovor.

Poznámka: Knihu I. Stadelmann "Zdravé těhotenství, přirozený porod" vydalo nakladatelství One Woman Press, P.O.Box 11, Rybná 14, 110 05 Praha 05.

Vyšlo v časopisu Rodiče v červnu 2001

Zpět na seznam rozhovorů