Labyrint světa a ráj srdce
a rozhovor s režisérem Filipem Nuckollsem
Je tomu už víc než dvacet let, co jsem dramatizaci Komenského Labyrintu se zatajeným dechem sledovala v někdejším Divadle hudby v pražské Opletalově ulici. Dodnes si čerstvě vybavuji prázdné a temné jeviště, do černých kostýmů oblečené herce i hru kuželů světla, obracejících pozornost diváků na toho, kdo právě mluvil. Bylo to prosté a statické, a přesto silné a působivé.
Přesvědčivému poutníku Janu Hartlovi tehdy zvučnými hlasy sekundovali Všudybud, Mámení, paní Fortůna, královna světa Moudrost i další z doprovázejících postav v hereckém ztvárnění Otomara Krejči mladšího a Vladimíra Matějčka. Režisérka Helena Glancová se přísně držela původní Komenského předlohy, takže chvílemi jsem měla pocit, že jsem přítomna obživnutí knihy, a nikoliv divadelnímu představení. Obdivovala jsem herce, s jakou precizností odříkávali dlouhé pasáže obtížného staročeského textu, který se v jejich ústech proměňoval v živé obrazy pronikavě lustrující tehdejší předrevoluční současnost.
Není divu, že jsem s radostí a zvědavostí přijala pozvání shlédnout v předpremiéře nové nastudovaní Labyrintu v divadle v Celetné, zvlášť když režisér Filip Nuckolls o představení sliboval:
"Pokusili jsme se o co nejvěrnější interpretaci Komenského Labyrintu s přenesením do naší doby, se zachováním Komenského jazyka jako hlavní poetické síly. Komenský psal Labyrint s přihlédnutím ke zkušenosti člověka doby krátce pobělohorské, kdy jeden řád a běh světa byl nahrazován řádem novým. Šlo rovněž o dobu, která by se dala charakterizovat jako nestálá a chaotická. Komenský přichází s Poutníkem, který touží poznat vše, co se pod sluncem děje - přes děje profánní až po hlavní a skryté hybatele lidského konání a nakonec Boha ve ztělesnění Ježíše Krista. Stejně jako pro Komenského, tak i pro nás je hlavním příběh člověka, který se, skrz své otázky po smyslu světa a štěstí lidské bytosti v něm, nachází na začátku cesty za poznáním hodnot a cílů bytí. Jak pro Komenského, tak pro mne, člověka věřícího, je finálem setkání s Kristem jako hlavní a neměnnou legalitou světského jednání."
Nový Labyrint v Celetné nezklamal. A to i přesto, že se od toho někdejšího v Lyře Pragensis výrazně odlišuje. Od chvíle, kdy herci z Kašparu nastoupí na jeviště, je zřejmé, že nepůjde o pokus oživovat literaturu, nýbrž o svébytné originální divadlo. Postupně se divák noří do sluchových a zrakových zážitků, místy ne nepodobných Laterně Magice, a záleží jen na něm, co obrazy z jeviště v jeho mysli probudí…
Rozhovor:
|
Filipe, jak to přišlo, že se tradičnímu, a skoro se chce říci nedotknutelnému, dílu české literatury dostalo v Kašparu tak neobvyklého zpracování, v němž našly své místo třeba i popová hudba, náročné pohybové kreace nebo filmové dotáčky?
Přišlo to naprosto přirozeně. Vždy je na začátku téma, kniha, scénář, příběh, který chcete vyprávět, a hledáte ty přesné obrazy, jevištní prostředky, kterými byste teď a tady onen příběh pokud možno co nejhmotněji odvyprávěli. Záleží na spolupracovnících, záleží, co se vám v daných týdnech či měsících, kdy o onom příběhu přemýšlíte, konkrétně honí hlavou nebo co prožíváte. Co to je nedotknutelný? Nebo spíš - jak tu nedotknutelnost poznáme? Náš tým i já osobně si J.A.K. vážíme, a tudíž jsme k němu museli přistupovat tak, abychom ukázali, že to nebyl nikterak nudnej patron. Chci říct - všichni si pamatujeme na ten jeho vážně moralistně zachmuřený výraz ze školních chodeb… V Labyrintu je několik míst, která jasně vypovídají o tom, že J.A.K. byl ostrý satirik a že Labyrint není o nějaké intelektuální depce, nýbrž o usilovném nekompromisním hledání smyslu života. O sebedefinování, výsměchu i útěše v době, která neustále měnila až "zdivočila" etický a morální kánon. Pokud J.A.K. nahlížel na svou společnost, pak my jsme v naší interpretaci chtěli přijít se stejným konceptem.
Z jeviště k divákovi nezaznívá jen Komenského text. Také jste upustili od staré češtiny. Chtěli jste divákovi vyjít vstříc? Měli jste obavu, že by ho původní Komenského jazyk mohl odrovnat?
Vlastního textu ve scénáři mnoho přidáno není. Kromě jednoho evangelického vtipu a improvizace na téma různého znění katolického a evangelického překladu Bible, jsou přidány pouze citace z Knihy Kazatel a Knihy Přísloví. Zbytek jsou všechno věty, které v Labyrintu jsou přítomny a jen jsou lehce zmodernizované v řádu slov. Myslím, že zkoušet diváky ze staré češtiny nemá valného smyslu. Divákovi jsme chtěli vycházet vstříc tím, že budeme vyprávět o situacích, které jsou mu známé a které na něj dokážou zapůsobit. Vždy přeci musíte vycházet divákovi vstříc, neboť jeho porozumění je základním předpokladem komunikace mezi hledištěm a jevištěm. Obecně samozřejmě platí, že jisté typy "vycházení vstříc" jsou přehnané a spíše se dá hovořit o podbízení. Tomu se neustále snažím vyhnout, ale ta hranice je velmi tenká. Strach z původního Komenského jazyka byl strachem z neporozumění, proto jsme ho upravili. Snažili jsme se zachovat syntax původního jazyka, a už i to samo o sobě, podle některých zpětných reakcí, je v pochopení výpovědí ústřední dvojice problematické.
Spoléháte, že většina návštěvníků ví, že přichází zhlédnout příběh outsidera, který neúnavně, a nakonec vždy oprávněně, svědčí proti společnosti tím, že nikde v jejím lůnu nenachází své místo? Moje jedenáctiletá dcera to komentovala slovy: "Ten Poutník si to ale dělá taky sám, když se mu vůbec nic nelíbí!"
Lidí, kteří knihu latentně znají, je mnoho. Neříkám většina - víme, jak to s kulturní gramotností našeho národa je, ale ten titul zkrátka něco říká. Naší ambicí bylo lidem tuto knihu převyprávět a upozornit je na to, že se jedná o stále aktuální text. Vaše dcera měla přesný postřeh, jsem za něj opravdu rád, protože jsme se snažili o to, aby Poutník ani Mámení - v našem představení splývá s Všudybudem - nebyli černobílí. Tedy aby Poutník nebyl "ten dobrej" a Mámení "ten zlej". Jde o spor dvou extrémních pohledů na život, které vídáme kolem sebe. Jeden říká, že svět je pohoda - to je dejme tomu takový ten socdemokratický pohled. Pokud na sebe nebudete příliš upozorňovat a občas přivřete oči, tak vás svět nakrmí a vy si budete v klídku žít. Tenhle postoj je v Česku podle všech ukazatelů velmi silný. Můžeme ho nazvat občansky neangažovaný - takový člověk se jako čert kříže bojí občanské společnosti. Koneckonců, nemyslíte si, a u mě ten pocit neuvěřitelně sílí, že bolševismus byl vlastně do značné míry splněním snů českých lidí? Že kdyby komanči nebyli takový zrůdný tykvouni, tak se tady mohl držet vesele ještě dneska? A on se i drží, vlastně je tu taková skutečná lidová demokracie, viz. poslední krajské volby a rozhodování a chování špiček pražské a státní politiky… No a pak máme ten druhý pohled na život, kdy lidé nespokojení se situací a se společností třeba často mění svou práci a hledají štěstí a nekompromisnost svého bytí, kde se dá. Mám kamaráda, který byl novinář, režisér, vagabund, voják na zahraniční misi. Teď zrovna je někde na delší dobu v pralesích a domnívám se, že až přijede, bude zase manažer, pak možná vstoupí do kláštera, a pak ukončí svoji kariéru třeba jako velvyslanec. Je mi jasné, i když bych mu přál opak, že on to svoje štěstí asi nikde nenalezne… Pravda je, jako vždycky, v nějakém středu mezi extrémy. V poznání a přijetí svého osobního údělu. V Labyrintu Poutník sezná, že jeho posláním je být poutníkem, tedy být sám sebou, v doprovodu a ochraně Boží.
Komenský ve svém úvodním slovu k Labyrintu kdysi napsal, že nabízí: "…světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání. Ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti přichází." To je pro společnost, která se Boha de facto zřekla a která si cení především vnějších věcí - hmotného úspěchu, zábavy, peněz, výkonu a moci - silná káva. Přesto máte každé představení vyprodané. Jak si to vysvětlujete?
To jde na vrub především samotnému Komenskému a Labyrintu. Pokud bychom uvažovali o tom, že Bůh je strašákem mnoha našich soukmenovců a že Jeho přítomnost na jevišti dnešnímu divákovi vadí, pak by bylo k neúspěchu odsouzeno mnohé z děl od antiky po Dostojevského. Což samozřejmě říkám v nadsázce. Domnívám se, že naše společnost se Boha otevřeně nezřekla, ale má s Ním problém. Lidé s tím povětšinou nějak vnitřně bojují a mívají potřebu se proti Bohu vymezovat. On se ten životní princip nazývaný Bůh nebo Spravedlnost nebo Řád k tomu současnému heslu společnosti "po mně potopa", které já aspoň cítím, prostě nehodí. A ve formě svědomí je až dotěrně obtěžující.
Předností Vašeho pojetí Labyrintu je to, že představení, ač nese vůči naší stávající kultuře výrazně kritický náboj, nemoralizuje. Břitce a vtipně předkládá stav věcí vezdejších a nabízí trefné paralely s Komenského textem, ale nechává na divákovi, zda ho zamrazí. Co myslíte, co je častější případ? Zamrazí, nebo ne?
Úspěch by pro mě byl, kdyby divák aspoň zapřemýšlel, čímž myslím zvláště na ty, kteří si podobné otázky jinak příliš nekladou. Kdyby se při každém představení našel jeden takový, tak jsme to nedělali nadarmo.
Je rozdíl slyšet a uslyšet. Víme, že s kritikou se musí opatrně. Pokud si vůbec otázky smyslu existence klademe, v nejvnitřnějším soukromí nakonec často nechceme na sobě pracovat. Je to náročné a bolestné, navíc víra není věcí všech, zkrátka, jak víme z evangelií, zvolit si pro svůj směr úzkou cestu zůstává volbou menšiny. Nakolik jste si touto okolností při přípravě scénáře a jeho realizaci lámali hlavu?
Abych pravdu řekl, tak vlastně vůbec. Spíše jsme se v průběhu zkoušení soustřeďovali na to, aby inscenace měla spád a tempo, aby byla živá. Chceme nabídnout jistý úhel pohledu na člověka a jeho možnosti bytí v tomto světě, na jeho snažení a pachtění. A zároveň snad neříkáme a nevnucujeme, že toto je jediná správná cesta.
Mnoho lidí, kteří zrovna nemají touhu ubavit se do vyčerpání, ztrácí dnes k dramatickému umění důvěru. Řečeno slovy dramaturga Karla Krause, takhle nedůvěra "… je pochopitelná ve světě, který ztratil směřování k absolutní hodnotě. V příbězích bez věrohodné perspektivy nemohou postavy jednat smysluplně. Nezakotveny, marně se ohlížejí po náhradě autenticity a oddávají se mystifikaci - tj. hře na skutečnost a hře se skutečností." Což nebylo řečeno na adresu Vašeho představení. Vy jste naopak ťali do živého. Poutník při procházení všemi lidskými stavy i profesemi v každém postupně nalézá nesmyslnost i mystifikaci, a nakonec nenajde nic, co by ho ve světě přidrželo. Touží po smrti, dokud neosamí s Kristem v srdci… Skryl jste Vy jako křesťan do představení špetku evangelizačního úsilí? Máte jako režisér ambice otevřeně pracovat s lidským nitrem?
Komplikovaná otázka. Je nutno začít s tím, čemu v divadle věřím a o co se snažím. Asi to nejdůležitější je pro mne víra v člověka, v jeho lidství. Na to se snažím poukazovat ve svých inscenacích - že být člověkem je obrovská zodpovědnost a taky velká dřina. Že lidství je snůškou práv a povinností ke svému okolí. Nejsilnějším místem evangelia jsou pro mne Ježíšova slova: "Nepřišel jsem na zem uvést pokoj, ale meč (Mt 10,34)." Vnímám to hlavně jako boj se sebou samým. Člověk ať chce, nebo nechce, se samovolně řídí zvířecími pudy. Evangelia přinášejí vítězství člověka nad touto naší nižší podstatou. Láska, sebeobětování, laskavost, pravda, spravedlnost nejsou automatické. Musíme je v sobě neustále objevovat. Každý den se dostáváme do situací, kdy by bylo jednoduší a pohodlnější na "omezení", vyplývající z touhy po něčem vyšším, zapomenout a být oportunisty. Občas něco volně ležícího ukrást, na někom si zchladit žáhu, poukázat v kritické chvíli na někoho jiného, nepřiznat se atd. Vítězství nad smrtí spatřuji v zapuzení hesla "po mně potopa". Mám dojem, že evangelia nám neustále říkají: "Člověče jsi neuvěřitelně krásná, tajemná, silná a odvážná bytost. Važ si své svobody a daru života". Z toho důvodu si ideálního křesťana představuju jako někoho, kdo se vědomě rozhodl pro onen nekonečný boj sama se sebou, a pokud v něm setrvává, už v tom je jeho vítězství. Abych se vrátil k divadlu: Mou ambicí je tvořit takové inscenace a potažmo představení, která by byla silná svou emocionální rovinou, a tím pádem mohla diváky zasahovat a bezprostředně na ně působit. Je to ale hrozně těžký.
Nakolik jste názorově propojeni v celém týmu, který Labyrint v Celené realizuje? Podle jakých kritérií jste vybírali herce a další spolupracovníky?
S Johanou Součkovou spolupracujeme intenzivně od roku 1998. Máme takové divadelní manželství. S Milanem Caisem jsme se setkali poprvé. Bylo to ryze intuitivní rozhodnutí, až posléze jsem se dozvěděl, že se o Labyrint zajímal už nějaký čas před naším prvním setkáním. Herecký soubor se rodil dlouho a vlastně velmi komplikovaně. Před začátkem zkoušení nám polovina původního obsazení odřekla, jeden herec také v průběhu. Ale tahle hrůza se nakonec ukázala jako velmi prospěšná pro obě strany.
Jak se představení vyvíjí? Jakou máte prozatím od diváků a odborné kritiky zpětnou vazbu?
Repríz ještě nebylo tolik, abych už mohl hodnotit. Zatím si spíš jednotlivé díly k sobě sesedají a zajíždějí se. Posun probíhá v technické rovině různých přechodů, tempa a rytmu. Nějaké změny jsme museli udělat na konci, kdy se v prvních představeních sdělnost ukázala být na hranici možností vnímatelnosti. To je běžný popremiérový proces. Ohlasy zatím máme spíše od diváků. Co člověk to názor. Onen chválí to a haní toto, jiný haní to a chválí ono. Někdo to absolutně nepřijme, další je zase nadšený. Je to jenom dobře - nejsme Česká televize a nemusíme vytvářet všeobecně skousnutelnou zábavu. Nejhorší je, když vám většina lidí po představení řekne: "Dobrý". To totiž vůbec není dobrý! Ale to se nám zaplaťpánbů zatím neděje. Spíš to vypadá tak, že každý cítí potřebu k našemu Labyrintu zaujmout vyhraněný postoj. A to je dobře.
|
Filip Nuckolls, 1979, režisér, který se k divadlu dostal náhodou, aby zjistil, že právě tam je jeho místo. Je kmenovým režisérem Činoherního studia Ústí nad Labem, spolupracuje též s dalšími scénami, např. se západočeským divadlem Cheb nebo s pražskými divadly M.U.T.a Divadelní spolek Kašpar. Chce dělat divadlo zakotvené v přítomnosti, leč spojující nadčasový spor "lidského bahna s čistotou" (slogan k představení Krysař). K oceňovaným dále patří např. Klub rváčů, NordOst, Vojcek, Sebeobviňování, Sen noci svatojánské a další. Více na www.cinoherak.cz
Vyšlo v časopise Proměny zima 2008
Ukázka ze závěru příběhu o Labyrintu světa a Ráji srdce:
O tom, jak chtěl Poutník ze světa poté, co jej celý prošel, utéci, ale jak nakonec domů trefil
…Já ani se na to dívati, ani bolesti srdce déle snášeti nemoha, prchl jsem, na poušť někam aneb raději ven z světa utéci chtěje. Ale vůdcové moji, po mně se pustivše, dostihli mne, jedno kam to chci, se tázali. Já mlčením odbýti je chtěje, nic jsem neodpovídal. Ale když se pustiti mne nechtíce, dobývali, řekl jsem: "Již vidím v světě lépe nebude! Jižť jest po mé naději veta! Běda mně! Tisíckrát umříti volím, nežli tu býti, kdež se tak děje, a dívati se na nepravost, faleš, lež, svod, ukrutnost. Protož již mi Smrt žádostivější jest nežli život: jdu, abych se podíval, los jaký jest mrtvých, kteréž vynášeti vidím…"
Obhlédaje se pak, ještě hledím na způsob umírajících, jichž všudy vůkol dosti bylo: a vidím žalostnou věc, jak jmenovitě každý s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s nim stane, až z světa kam se octne. Čehož já ač jsem se lekal, však vždy něčemu víc vyrozuměti chtěje, kráčel jsem mezi řady már, jda až k krajům světa a světla, odkudž když jiní, oči zavrouc, slepě své mrtvé tak vyhazovali. Já bryle Mámení již odvrha a oči sobě protra, a jak nejdál jsem mohl, tam ven se vychýle, nahlédnu a spatřím strašlivých temností mrákotu, již se rozumem lidským ani dna, ani konce najíti nemůže, a v nich nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad a puch síry a smoly, tělo i duši zarážející, sumou hrůza nevypravitedlná. Od níž strnuly všecky vnitřnosti mé a všecko tělo mé drkotalo, a zděšen byv, mdlobou jsem padl a tak žádostivě volal:
"Ach přemízerní, bídní, nešťastní lidé! Toto-liž jest váše poslední sláva! Toto-liž tolik nádherných vašich činů závěrek! Toto-li cíl vašich, jimiž se nadýmáte, umění a rozličné moudrosti! Toto-li po tak mnoha nesčislných pracech a kvaltováních žádaný ten pokoj a odpočinutí! Toto-li ta, kterouž sobě vždycky slibujete, nesmrtedlnost! Ach, kéž sem se nikdý nenarodil! Kéž sem nikdý skrze bránu života neprošel, jestliže po všech světa marnostech nic než temnostem a hrůzám těmto za podíl býti mám! Ach Bože, Bože, Bože; Bože, jestliže jaký Bůh jsi, smilůj se nade mnou bídným!"
To když já mluviti přestanu, všecken se ještě hrůzou třesa, uslyším za sebou temný hlas řkoucí: "Navrať se!" I přizdvihnu hlavy a hledím, kdo to volá, a kam se vrátiti velí: ale nevidím nic, ani vůdce svého Všezvěda. Nebo i ten mne již byl opustil.
V tom, aj, znovu hlas zavzní: "Navrať se!" Já nevěda, kam se navrátiti, ani kudy z té mrákoty vyjíti, truchliti začnu; a aj, hlas po třetí volá: "Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého, a zavři po sobě dvéře."
Co dál bude, čekám. A aj, zvrchu zastkví se světlo jasné, k němuž já očí pozdvihna, spatřím okno plné blesku, v kterémž, aj, spouští se ke mně dolů jakýsi, postavou sic podobný nám lidem, ale jasností právě Bůh. Jehož oblíčej, ačkoli se náramně stkvěl, očím však lidským snesitedlný byl; aniž z něho hrůza šla, ale líbost jakási, jíž sem podobného v světě nikdež neznamenal. Ten tedy, sama vlidnost, sama ochotnost, těmito nejprv ke mně přemilými slovy promluvil:
"Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!" A to pověděv, objal mne přívětivě a políbil. Z něhož mne přeochotná jakási vůně projala a nevypravitedlnou radostí tak sem projat, že slzy tekly z očí mých; aniž sem na to takové nenadálé přivítání co věděl odpovědíti, kromě že jsem z hluboka vzdechna, pokornýma na něj očima vzhlédl. Kterýž radostí mne zděšeného vida, takto ke mně dále promluvil: "Kdežs pak byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudys chodil? Čehos v světě hledal? Potěšení? I kdežs ho hledati měl než v Bohu? A kde Boha než v chrámě jeho? A který chrám Boha živého, než chrám živý, kterýž on sobě sám připravil, srdce tvé vlastní? Díval sem se, synu můj, kdyžs bloudil: ale již sem se déle dívati nechtěl, přivedl jsem tě k sobě, tebe do tebe uveda. Nebo tu sem sobě zvolil palác k bydlení svému: chceš-li tu bydliti se mnou, najdeš tu, čehožs v světě nadarmo hledal, pokoj, utěšení, slávu a sytost všeho. Toť slibuji, synu můj, zklamán nebudeš jako tamto."
Já ty řeči slyše, a že to můj Spasitel Ježíš Kristus, o němž jsem i prvé v světě povrchně něco slýchal, jest, srozuměv, ne jako v světě s bázní a pochybováním, ale s plným potěšením a celou dověrností ruce sepna a jemu podávaje, řekl jsem: "Teď jsem, Pane můj Ježíši! Vezmi mne sobě, tvůj chci býti a zůstávati na věky. Mluv služebníku svému a dej, ať poslouchám; pověz, co chceš, a dej, ať oblibuji; vzlož, coť se líbí, a dej, ať nesu; obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať stačuji; poruč, co chceš, a co poroučíš, dej: nechť jsem já ničímž, aby ty sám všecko byl."
(zkráceno podle vydání z nakladatelství Odeon z roku 1984)
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
