Odvaha změnit směr
Bärbel Kerber, Německo
Stává se, že člověka vyhodí z práce. Nebo je jeho pracovní místo ohroženo. Jindy je prací zavalen po uši, ale nevnímá její smysl. Čas od času se každému vyplatí poctivá otázka sobě samému: Dělá mi to, čím se doposud živím, radost? Rozvíjí to moji osobnost? A chci tuhle práci vůbec dělat? Zdá se, že v současné západní společnosti dochází k proměně pracovního myšlení. Příbývá lidí, jimž osobní zaujetí a radost z práce připadají důležitější než velkolepá, ale nudná kariéra a tučný plat.
Chtělo by to změnu
Z právničky ředitelkou galerie. Z investičního poradce spisovatelem. Z elektrikáře aktivistou neziskové organizace. Dělají to, k čemu se cítí být povoláni. Vyměnili jisté pracovní místo s dobrým platem za činnost často hůře placenou a někdy i nejistou, kterou však mohou dělat s větším entusiasmem a vnitřním uspokojením. Zní to lákavě. Jen kdyby náhlé přerušení dosavadní kariéry nevyžadovalo tolik odvahy.
A přesto takových lidí přibývá.
Například Marco V. Byl asistentem obchodního vedení podniku vyrábějícího stroje na cigarety a měl už namířeno na vedoucí pozici, když náhle propadl své staré vášni - hudbě. Dal výpověď, nyní studuje hudební akademii a hodlá se stát učitelem. Zatím nelituje: "Pochybnosti si nepřipouštím," říká. "V byznysu jsem se necítil dobře, nebyl to můj svět."
Nebo Nikkan W. Ve dvaatřiceti letech skončila s povoláním výborně placené právničky a založila internetovou firmu na umělecké tisky. Už nechtěla trávit čas prací, která ji neuspokojovala. "Měla jsem pocit, že nedělám nic jiného, než si hraju se slovíčky," říká. "Cítila jsem se jako ve virtuálním světě, ve kterém lze s minimálním nasazením vydělat balík peněz, ovšem bez pocitu smyslu." Oba příklady se týkají typických představitelů nové generace mladých, vzdělaných lidí, kteří se odvážili učinit radikální změnu ve svém povolání, protože už nechtěli být součástí systému, jež má úplnou kontrolu nad jejich pracovním životem.
Sociologie pro ně užívá pojmu "unavení" nebo také nezávislí, radikální, odpadlí třicátníci (Tired - thirtysomething independent radical dropout). Tento nový druh lidí před časem objevila londýnská agentura pro mezipodnikovou komunikaci The Fish Can Sing v rámci rozsáhlé studie. Dotázala se tisíce lidí ve věku mezi 18 a 35 roky na jejich profesní ambice. Výsledek: 45 % z nich by své dosavadní zaměstnání rádo změnilo za jiné méně stresující, které by je více naplňovalo. Také jiná studie, provedená německou burzou pracovních příležitostí (www.jobpilot.de) odhalila, že podstatná část (57 %) zaměstnanců by ráda získala jiné místo. Až příliš mnoho lidí dnes postrádá ve své práci "kouzlo" či "vzrušení" a usilovně přemýšlejí nad možnou změnou. Zdá se, že dnešní třicátníci na rozdíl od svých rodičů rychleji chápou, že život má i jiný smysl než jen hromadění peněz.
Práce jako štěstí nebo nutná otročina
Podle nejnovějších psychologických výzkumů jsou dnes nejspokojenější lidé, kteří jednak dělají to, co je baví, a jednak mají pocit, že jsou pro společnost užiteční. "Lidé jsou nejšťastnější, když dělají to, co si dělat přejí. Jako by do nás bylo naprogramováno jakési vnitřní bezpečnostní zařízení, které nám dovolí pociťovat pracovní štěstí pouze tehdy, když využíváme svých vrozených fyzických a duševních dispozic," říká psycholog Mihaly Csikszentmihalyi.
Pro mnohé však práce není ničím víc než jen účelovým prostředkem, nádeničinou, kterou je třeba podstoupit, aby bylo z čeho žít. Tedy nepříjemná činnost sloužící pouze k obstarání živobytí. Takovou ovšem lidé odbývají se sebezapřením a co možná nejrychleji. Např. Německu je do své práce "tělem i duší" ponořeno pouze 12 % všech pracujících. 70 % pracovníků nemá ze své práce žádné opravdové vnitřní potěšení, a to i přesto, že pro své firmy pracují s nasazením. Zbývajících 18 % již dokonce v duchu podalo výpověď. Tak zní smutný výsledek aktuální studie Institutu pro výzkum veřejného mínění Gallup. Přitom jen málokdo umí na rovinu přiznat, že jeho momentální práce není ta pravá. Mnoho lidí o vnitřním uspokojení nepřemýšlí. Stav "setrvačnosti" považují za normální.
Něco jiného platí pro ty, kteří bedlivě zkoumají, k čemu jsou povoláni. Přejí si práci, která by pro ně byla životní výzvou, při níž mohou osobně růst a realizovat se. Hledají činnost, která primárně neslouží jen k obživě nebo k získání společenského obdivu. Takovou člověk pozná podle toho, že se od ní dobrovolně nechá zcela pohltit, cítí z ní příjemné vzrušení a zapomíná na čas. Zažívá tzv. proudění nebo splynutí. Bohužel dnes existuje jen omezený počet povolání, v nichž je možné něco podobného vnímat.
Jak poznat krizi a potřebu změny
Apatie, nuda a pocit neutěšenosti jsou první varovné signály, že jsme zralí na změnu. Dalšími příznaky jsou dlouhodobá nespokojenost, špatná nálada a kradmé pročítání pracovních inzerátů. Nebo když se nám večer při pouhém pomyšlení na další den v práci zvedá žaludek.
Nicméně únavu z práce nelze ani přeceňovat. Jednou za čas dostaví u většiny z nás. Okamžik, kdy je třeba začít vážně uvažovat o změně, nastává tehdy, když se nám práce nedaří delší dobu, když trpí naše psychika a když se nespokojenost odráží i v osobním či rodinném životě.
Kdo se cítí stresovaný a přepracovaný, měl by si položit otázku, zda dělá správnou práci ve správném rozsahu. Avšak ptejme se rozvážně! Počet odpracovaných hodin není vždycky směrodatný. Nezřídka se stává frustrovaní bývají i lidé s malým úvazkem.
Jindy býváme nespokojení kvůli nedostatku uznání. Nechceme, aby se naše práce jen odkládala do šuplíku nebo za krátký čas vyhodila do koše. Toužíme po tom, abychom nebyli jen malým kolečkem v složitém soukolí. Jinak řečeno: Ne každý, kdo se odváží začít nanovo, chce úplně opustit původní práci, často chce jen nalézt její novou podobu. Chce třeba jen pracovat samostatněji, mít prostor pro vlastní tvořivost a nebýt zcela v zajetí rozhodování zaměstnavatele.
Podobnou zkušenost učinila Lisa T., úspěšná právnička z finančního centra londýnské metropole London City. Opustila vrcholovou pozici v uznávané mezinárodní advokátní kanceláři. Práce ji sice bavila, ale každodenní rutina, dohadování s kolegy i skutečnost, že jako matka dvou dětí nemohla počítat s dalším postupem, nakonec způsobily, že odešla. V současnosti zastává čestnou funkci v dobročinné organizaci a svou právnickou erudici tu uplatňuje bezplatně. Z dlouhodobého hlediska chce ovšem opět vydělávat peníze. Za tímto účelem vytváří síť lidí s podobným smýšlením a nabízí jim svou odbornost pro řešení jejich pracovních problémů. Její klientela utěšeně roste.
Dle psychologa Csikszentmihalyi ho bychom měli dbát na to, abychom nalezli zaměstnání, které nám přináší radost a pocit naplnění: "Vždyť v práci trávíme značnou část svého života a právě ona nám víc než cokoli jiného může zprostředkovat pocit štěstí. To nejhlubší zřejmě zažíváme, když poznáváme nepoznané a když vlastním přičiněním rosteme. Všechno, co umíme dobře, co nám působí radost, když se tomu věnujeme, a po čem je poptávka, zaslouží naši pozornost jako něco, co je vhodné dál rozvíjet," trdí Csikszentmihalyi.
Čím mohou přispět šéfové a firmy?
Tím, že se budou starat o potřebné pracovní podmínky a mnohem více řešit emocionální pohodu svých zaměstnanců. Ideálním předpokladem je stanovení zřejmých pracovních cílů,vytvoření bezprostřední zpětné vazby a zadávání třeba i náročných, ale jasných a splnitelných úkolů, při nichž mají pracovníci pocit, že se využívá jejich talentu, že mohou rozvíjet svůj potenciál.
Vlastně by to mělo být samozřejmostí. Bohužel však firem, které takto fungují, není víc než šafránu. Příliš často jde nadřízeným hlavně o úspory nákladů, kurzy akcií a vyšší zisky. Uniká jim prostá skutečnost, že pouze spokojení lidé podávají všestranně kvalitní pracovní výkony.
Nechť se tito šéfové zamyslí sami nad sebou. Doba se mění stejně jako generace na pracovním trhu. Ta právě nastupující ji jiná než ta minulá. Přibývá těch, kdo mají odvahu se vzepřít.
Spoluautorství: Otakar Flégr. Zkráceno podle článku z německého časopisu Psychologie Heute č. 11/2004 s laskavým svolením redakce. Vyšlo v časopise Aperio IV/2005.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
