PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Čajovna o Japonsku

Český rozhlas 3 Vltava, pořad Čajovna, vysíláno ve dvou dílech na přelomu roku 2004 a 2005:

Iva Jonášová: Slíbily jsme posluchačům, že se v dnešním díle Čajovny ponoříme do tématu japonské rodiny a postavení žen. Jak v Japonsku fungují vzájemné vztahy dvou pohlaví?

Eva Labusová: Na západního pozorovatele to na první pohled působí tak, že rozdělení rolí na mužskou a ženskou je v Japonsku dosud velmi tradiční a místy strnulé až rigidní. V naprosté většině případů je tomu dodnes tak, že muž reprezentuje rodinu navenek a ekonomicky ji zajišťuje, a žena ji řídí zevnitř a věnuje se výchově dětí a domácnosti. Zároveň ale ve většině případů platí nepsané pravidlo, že muž ženě odevzdává téměř celý svůj plat, takže žena je velmi dobře zajištěná a má ve vnitřních rodinných ekonomických rozhodováních i investicích skutečnou svobodu.

Jsou ženy s takovou situací vyrovnány?

Ženy, se kterými jsem mluvila, uměly anglicky. To zajišťovalo, že viděly hodnocení japonské situace v poněkud širším kontextu. Potvrdily mi, že rozdělení úkolů a funkcí mezi pohlavími je v Japonsku stanoveno a příliš se o něm nediskutuje. Ženy by na jednu stranu uvítaly, kdyby se svými muži mohly mít partnerštější, resp. romantičtější vztahy, které znají z amerických filmů, ale na druhou stranu to vnímají tak, že nemají důvod ke stížnostem. V několika případech mi s úsměvem prozradily, že velké umění japonské ženy spočívá v dovednosti nechat muže žít v iluzi, že vše řídí on sám, ačkoliv ve skutečnosti on jen vykonává mistrnými způsoby mu vštípenou vůli své ženy. Materiálně zajištěny, organizují si japonské ženy své potřeby a svůj čas po svém, a to že se jim vyhýbají mimořádné prožitky spojené s rovnoprávností pohlaví či s vášnivou láskou západního typu považují spíše za pozitivum. Stará buddhistická moudrost praví, že nejvíce utrpení přinášejí člověku příliš velká očekávání. Podle mého pozorování jsou japonské ženy ve většině případů se svým údělem vyrovnané a nemají potřebu ho měnit. Ty, které mají jiný názor, nezřídka odcházejí do zahraničí nebo se vdávají za cizince, otázkou ovšem je, kolik osobního štěstí tak dlouhodobě naleznou.

Jak často, pokud vůbec, lze v Japonsku zaslechnout výraz "emancipace"?

Slova jako emancipace nebo gender se v Japonsku používají povětšinou jen v teoretické rovině. Lze se s nimi prý setkat v univerzitních přednáškách nebo při různých sociologických výzkumech, ale do slovníku běžných Japonek nepatří. To povrchní západní posuzovatele někdy vede k domněnkám, že japonské ženy jsou jakási nesvéprávná submisivní muži utlačovaná stvoření, která svým manželům při příchodu domů zouvají boty, na všechno s tichým úsměvem kývají, všemu se podřizují. Takové hodnocení je ale zcestné a já osobně jsem nabyla dojmu, že Japonky jsou na tom v mnoha ohledech nesrovnatelně výhodněji než ženy u nás a že kdyby existovaly detektory vnitřní spokojenosti a vyrovnanosti, pak by častěji zasvítily právě Japonkám. Ty totiž nejsou tolik rozdvojeny vnitřními dilematy a emocionálními problémy, jimž jsou běžně vystaveny naše ženy, když se pokoušejí skloubit rodinu a kariéru a k tomu všemu se snaží dobře vypadat, všechno stihnout, být o všem informovány, nebýt na nikom závislé…

Dočetla jsem se, že Japonky ve srovnání se západními ženami zdaleka nepotřebují tolik prášků na uklidnění a proti depresi, a to přece o něčem svědčí. Na druhou stranu v sociologických výzkumech japonské ženy mnohem častěji než muži udávají, že příště by se raději narodily s vyměněným pohlavím. Tak si vyber.

Má současná situace dle tvého názoru zůstat zakonzervovaná? Jsou japonské ženy předurčeny k životu na okraji společenského dění na věky?

To je zajímavá otázka. Japonci velmi dobře vědí, že na západě je situace jiná. Ženy cizinky v uplatnění na japonském trhu práce zdaleka nemají taková omezení jako Japonky. Pro Japonce navíc není důležité, jak se Japonky skutečně prosazují např. v manažerském světě, nýbrž daleko důležitější pro ně je, jak je jakákoli změna nebo novota v tomto smyslu vnímána ve společnosti. V novinách i v hospodách již lze zaslechnout hlasy, že japonská společnost zažívá pozvolna jakýsi "nástup nových žen" do vrcholných funkcí v byznysu i politice. Těch případů není zatím moc, ale objevují se. Možná bychom to mohly přirovnat k problematice "nových otců" v naší zemi…

Jak funguje současná japonská rodina? Jak probíhá obvyklá výchova dětí?

V Japonsku se historicky o něco déle než u nás udržel model vícegeneračního soužití, tzn. soužití prarodičů, rodičů a dětí pod jednou střechou. Na venkově se lze s tímto modelem setkat dodnes, ale ve městech už jednoznačně převládají malé, nejčastěji tříčlenné rodiny. Už bylo řečeno, že výchovu dětí zajišťují téměř výhradně ženy. Na druhou stranu oproti minulosti rychle přibývá otců, kteří tráví čas s dětmi po našem západním způsobu - např. společnými procházkami, výlety k moři nebo pobytem ve sportovních centrech či ještě víc v rodinných restauracích.

Za zvládání školního a mimoškolního vzdělávání ale zodpovídají i nadále téměř výhradně matky, a nutno říci, že to nemají lehké, protože japonský vzdělávací systém je organizačně, obsahově i logisticky velmi náročný. Překvapilo mne, že ve všední dny, ale vlastně ani o víkendech, téměř nikde nejsou vidět jen tak hrající si děti, člověk je maximálně zahlédne jak někam přecházejí ve školních uniformách nebo sportovních dresech.

Povídání o japonském školství by vydalo na zvláštní pořad a v poslední době bývá spíše kritizováno za přetěžování dětí, za značnou tvrdost v přístupu k nim i za přísnou selekci podle prestiže té které školy. Rodiče jsou nuceni velmi záhy přemýšlet o tom, kam své dítě umístí, někdy drama soutěživosti začíná již od mateřské školy.

Jakmile dítě převezme do své péče školský systém, pak už vliv rodiny na výchovu slábne, protože čas strávený s rodiči se ocitne v menšině. Nejspíš i proto mají Japonci v mimořádné úctě raný dětský věk, kdy se děti těší značné sociální pozornosti i benevolenci v chování. Nějaké vychovávání příkazem či trestem v tomto věku moc neexistuje a tvrdá disciplína přichází až s nástupem do školy.

Když jsem někdy pozorovala japonské matky, jak se svými dětmi jednají, nemohla jsem se zbavit dojmu, že zejména ty mladé působily bezradně, jakoby vůbec nevěděly, jak se chovat, když dítě neposlouchá, když má záchvat vzteku apod. České matky v těchto situacích zpravidla reagují rozhodně - dítě přísně umravní nebo je konejší, zkrátka snaží se situaci aktivně řešit. Japonské matky nad ním stojí a čekají, až se dítě samo zklidní, nevyvíjejí žádný přímý tlak. V principu se k malým dětem chovají tolerantně a něžně, nikdy jsem neviděla, že by dítě bylo okřiknuto nebo plácnuto jako je to běžné u nás. Naopak překvapivý je bezprostřední tělesný kontakt matky s dítětem na veřejnosti, např. mazlení ve vlaku či samozřejmé kojení na veřejnosti. To snad také stojí za zmínku, že do nedávna nebyly nikde k vidění kočárky a děti se nosily jen v šátcích v náručích nebo na zádech matek.

Dalo by se říci, že japonský model výchovy a vzdělávání se od českého liší nějak principiálně? Že mravní zásady a hodnoty, jež jsou dětem vštěpovány, se nesou v jiném duchu než u nás?

Obecné mravní zásady jsou v Japonsku samozřejmě stejné jako u nás. Desatero přikázání platí v celém světě bez ohledu na kulturu a náboženství. V případě Japonska je spíš zajímavý výsledek výchovy - v této zemi je totiž na rozdíl od jiných výrazně nižší běžná kriminalita, opravdu řídké jsou např. krádeže, násilí, vloupání. I v noci je téměř všude bezpečno. Západním sociologům tohle vrtá hlavou a už jsem slyšela různá vysvětlení této skutečnosti. Např. že v Japonsku příliš nedochází k intervencím do porodu, které údajně narušují psychickou rovnováhu člověka i prvotní vazbu dětí a matek, z níž vyrůstá celková pozdější humanita každého z nás. Jiné vysvětlení vychází z přesvědčení, že kolektivní duch potlačuje individualismus a s ním i výstřelky v morálce. Přestupky proti zdravým zásadám komunitního soužití nejsou tolerovány ani odpouštěny. Kdo se znemožní větším prohřeškem, toho společnost vyvrhne ven a vyřazení z kolektivu znamená sociální a někdy i skutečnou smrt - narážím na relativně vyšší počet sebevražd, k nimž v Japonsku často dochází právě v důsledku předchozího morálního selhání jedince. A konečně třetím vysvětlením malé kriminality je i fakt, že v Japonsku nejsou příliš dramatické majetkové rozdíly mezi lidmi, resp. existují tam sice ti opravdu bohatí, ale nikoliv už ti vysloveně chudí, živořící na hranicích snesitelna…

Krátce shrnuto - cílem japonské výchovy není rozvoj silného individualismu, nýbrž především kolektivní cítění. Lidé od malička vědí, že nejdůležitější je najít své místo mezi ostatními, být od nich přijat, moci se spoléhat na pomoc v nouzi. To na druhou stranu předpokládá přizpůsobivost a neprosazování vlastních představ a přání. Japonská výchova tedy klade důraz na vědomí nutnosti kompromisu a naopak tlumí individualismus a osobní autoritu.

Pro nás, kteří si svou individualitu naopak pěstujeme, to zní dost nepopulárně. Zároveň ale víme, že naše západní pojetí výchovy až příliš často vede k zásadním problémům, že soužití našich lidi je čím dál komplikovanější v osobní i celospolečenské rovině. Mluví se o nějakých stinných stránkách i u japonského modelu?

Nevím, nakolik kriticky se nad tím zamýšlí sami Japonci, ale západní sociologové poukazují na to, že Japoncům obecně chybí vědomí politické. Ve společnosti chybí nezávislý názor, chybí mechanismy k politickému sdružování lidi za účelem prosazení nějakých někdy i potřebných společenských změn. Chybí např. občanská sdružení, ekologická hnutí, veřejné úsilí za něco lobbovat. Tohle všechno určitě souvisí i s tím, že Japonsko navzdory své obrovské ekonomické síle ve světové politice zůstává tak trochu "na ocase", bez vlivu na světové politické dění. Z čistě psychologického pohledu může japonský způsob výchovy vést k tomu, že se lidé špatně vyrovnávají s krizovými situacemi. Oni jsou dlouhodobě zvyklí vše pokud možno nějak "vydržet", přestát, přežít, vydýchat, jenže to nejde do nekonečna a občas začne hrozit nebezpečí protržení hráze. Buď vůči druhému, a nebo - a to je v Japonsku častější - vůči sobě. Relativně časté jsou sebevraždy. Kdyby se víc snažili o aktivní řešení a víc uměli argumentovat vlastními zájmy, tohle napětí by určitě kleslo.

Otázka odjinud: Jaký je tradiční ideál japonské ženské krásy a nakolik zůstal zachován v dnešní japonské módě, resp. v každodenním životě?

Představu o tradičním pojetí ženské krásy může cizinec v Japonsku dodnes získat např. z pohlednic nebo inzertních ploch, kde jsou vyobrazeny krásky v kimonech s vějíři v rukou uprostřed specifických japonských zahrad, jak případně ještě konají čajový obřad nebo klečí před ikebanou. Z těchto obrázků se nepochybně line úžasná vytříbenost vkusu, harmonie a krása. Japonky mají většinou trochu jiné postavy než naše ženy. Jsou drobné, štíhlé, jejich těla postrádají výrazné křivky. Není proto divu, že japonský ideál ženské krásy se od našeho zásadně odlišuje a nenese v sobě ani erotický náboj, ani u nás tak častou vyzývavost. Když má žena na sobě tradiční kimono, zhotovené z drahého hedvábí, pak to jediné, co by snad mohlo působit trochu eroticky, je nepatrně hlubší výstřih vzadu, odhalující ženský týl, který bývá společně s obličejem silně nalíčen, a to do bledého až bělavého odstínu. Výrazně nalíčena bývají ústa a tradičně ke kimonu patří i složitý účes, někdy doplněný příčeskem ozdobeným nádhernými jehlicemi nebo hřebeny. Linie prsou je naopak zcela potlačena, k čemuž slouží i speciální pás obi. O tom, jak se kimono šije, obléká a nosí, existuje nepřeberné množství literatury a zabývají se tím zvláštní studijní obory… Jenom ještě dodám, že ke kimonu patří i specifická chůze ve speciálních pantoflích, v nichž ženy cupitají kratičkými krůčky a špičky přitom dávají k sobě. Je opravdu zajímavé, jak rozdílně v kimonu působí Japonky a jak západní ženy. Ty první do něj bytostně patří a nesmírně jim sluší. Ty druhé působí aspoň dle mého názoru povětšinou poněkud humpolácky, jsou nějak příliš veliké, neohrabané, nebývá to zkrátka ono.

Jak hojně se kimona v Japonsku dodnes nosí a jaký vztah mají Japonky naopak k západní módě?

Potkat v dnešním Japonsku ženu v kimonu není žádná zvláštnost, vlastně při každé cestě vlakem nebo i jen při krátké pochůzce Tokiem jsme pravidelně někoho v kimonu obyčejném či svátečním potkali. Kimona se dnes nosí zpravidla spíš pro nějakou slavnostní příležitost a starší ženy je nosí častěji než mladé. Nemohu se nezmínit o tom, jak jsme před časem měli u nás doma na návštěvě profesora mého muže s manželkou, jde už o starší pár, a jak se paní do kimona oblékla pro návštěvu pražského Národního divadla. Když důstojně procházela naší ulicí, lidem klesaly čelisti, téměř každý se zastavil a beze slov jen zíral, to byl tenkrát pro mne jeden z nejsilnějších zážitků střetu dvou kultur… Oblečení západního typu je v dnešním Japonsku naprosto běžné a Tokio, pokud vím, je vyhlášenou Mekkou mnoha módních návrhářů i prostých fanoušků módy. Je ovšem zajímavé, jaké "kreace" si Japonsky někdy dokáží obléci, jak neuvěřitelně kombinují barvy, vzory, materiály i módní doplňky. Někdy jde o tak šílené extravagance, že našinec jen žasne. Jedna moje známá Japonka mi řekla, že to souvisí s tím, že v Japonsku je těžké se vzhledově odlišovat. Všichni mají od přírody snědou pleť, tmavé oči a rovné černé vlasy, takže způsob odívání je jednou z mála možností, jak dosáhnout originality, tím spíš, že i pro způsob chování a jednání platí jistá unifikovanost…

Mluvily jsme hodně o ženách. Jací jsou japonští muži?

Mám podezření, že mnoho japonských mužů si své nemalé peníze, které za svůj život vydělají, vlastně ani moc neužije. Kupují si drahá auta, chodí dobře oblékaní a občas si vyjedou na luxusní dovolenou, ale jinak po většinu života velmi tvrdě pracují způsobem, který by individualisticky a požitkářky založení muži z našich kulturních končin ve většině případů, tuším, neustáli.

Japonští muži nejsou požitkáři?

Ale ano, jenže - jak to vyjádřit - jejich požitky jsou až příliš často omezeny nebo vymezeny jejich prací. Mám na mysli organizované popíjení po práci s kolegy, nedělní golfové turnaje a jiné firemní atrakce, zkrátka organizované akce, na nichž by si naši muži určitě tolik neodpočali.

Jaké mají Japonci všední problémy? O čem nejvíc mluví v běžném hovoru?

Nevím, zda mohu odpovídat na takovou otázku... Hodně se bojí tajfunů, zemětřesení a jiných živelných katastrof. Vědí, proč. Úzkostlivě se starají o své zdraví, bojí se nemocí. Nemají rádi konflikty a jsou permanentně stresováni, aby se chovali tak, jak se to od nich vyžaduje. Dbají na danou hierarchii vztahů a na to, aby se příliš neodlišovali od většiny. Své osobní potřeby a city nejsou zvyklí prosazovat na úkor svých společenských závazků a povinností a asi to, nejspíš i vlivem západní kultury, nesnášejí vždycky snadno, o čemž svědčí i ten už zmíněný vzrůstající počet sebevražd. Japonská mentalita zůstává pro cizince otazníkem, ale bála bych se jakéhokoliv zjednodušení.

Na závěr mě napadá jedna taková ilustrativní epizoda. Chodili jsme si pravidelně nakupovat mořské řasy do jednoho malého obchůdku a prodavač - už věděl, odkud jsme - nám jednoho dne z ničeho nic začal vyjmenovávat, koho zná ze slavných Čechů: Dvořák, Janáček, Čáslavská, Jágr, Havel… Vyjmenoval jich asi deset. A pak se zeptal, koho známe my Češi z Japonců. No schválně, kolik si vybavíš světoznámých Japonců? Moc jich zřejmě nebude… Ale pak jsme si s naším prodavačem otázku vzájemně položili jinak, a totiž, jak je to s výrobky z našich zemí. Většina Japonců zná nanejvýš české pivo a sklo. Ale když my začneme vyjmenovávat japonské výrobky, kterými jsme běžně obklopeni, tak budeme mít dlouho o čem mluvit - od elektroniky přes auta až mobilním telefonům, hudebním nástrojům, keramice či japonské stravě. Myslím, že i tenhle fakt trefně vystihuje rozdíl mezi dvěma společnostmi, z nichž jedna sází na silnou individualitu a druhá na velmi silné kolektivní soužití. Japonsko je bezpochyby velmi zajímavá, svým způsobem krásná a v mnohém pro nás Evropany inspirativní země.

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt