PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Anketa: Prolínání výchovy a víry

Právě tomuto tématu se věnovaly vánoční Hovory o rodině na ČRo 6, odvysílané 21.12.2008. Jejich hosty byli dětský psycholog Jaroslav Šturma a filozof Jan Konfršt.
Uspořádala jsem u příležitosti pořadu anketu, v níž jsem se ptala na následující otázky:
Jakou roli sehrává rodina, do které se narodíme, v probuzení našeho duchovního vnímání? Lze děti přímo vést k víře? Nakolik je správné a žádoucí, aby rodiče dětem bezprostředně předávali svůj vlastní světonázor? Co dělat, abychom byli patřičně citliví, a jaká nebezpečí naopak skrývá přílišná vehemence? Kde je hranice svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo? A jakou máte s prolínám výchovy a víry osobní zkušenost?
Všem, kteří přispěli, mnohokrát děkuji, a jsem ráda, že téma vzbudilo chuť ke sdílení. Uvedené příspěvky reprezentují názory jejich autorů.

Hana Chytrá, učitelka mateřské školy se specializací na logopedii, toho času na plném mateřském úvazku se čtyřmi dětmi:

Rodina, do které se narodíme, hraje zásadní roli. Dítě přijímá vše, co je mu předkládáno, s naprostou samozřejmostí a důvěrou. Také k víře lze děti vést a je to i správné a žádoucí, porodně jako se snažíme jim předat jiné zásady, a to už od nejútlejšího dětství - mravní, společenské, etické, hygienické… Pro děti jsme srozumitelní tehdy, jestliže je vedeme k tomu čemu sami věříme a k čemu se hlásíme.

Na potřebnou citlivost asi není univerzální recept, ale zdá se mi, že je to opět stejné jako v jiných oblastech výchovného působení. Mně se osobně nejvíce osvědčilo s dětmi o věcech mluvit a snažit se je společně řešit. Záleží vždy na dítěti, jeho povaze, zodpovědnosti, věku a námi projevované důvěře k němu a jeho jednání. Každý rodič má hranici nastavenu jinde a je to tak podle mě správné. Samozřejmě v rámci jedné rodiny by se měli rodiče dohodnout a vystupovat jednotně, případně se v rozhodování střídat apod.

S prolínám výchovy a víry mám velice pozitivní osobní zkušenost. Víra je velikou motivací a dává smysl mnoha výchovným zásadám, které bychom jinak dětem těžko vysvětlovali a obhajovali je před nimi.

Helena Filcíková, manažerka dívčího časopisu IN:

Jsem katolička, takže jsem se snažila vštěpovat svým dětem principy života podle evangelia. Vzhledem k tomu, že víra je duchovní dar, který nejde předat, nýbrž jen k němu nasměrovat, probuzení / konverze musí zákonitě nastat v každém člověku, ať ve víře vychovaném, nebo křesťanskou výchovou netknutém, samostatně.

Každý rodič ale svému dítěti svůj světonázor do určité míry předává. Někdo cíleně, pokud dítě vědomě vychovává podle své víry, jiný nevědomky, pokud je bez vyhraněného přesvědčení.

Neexistuje neutrální výchova, na jejímž základě by si jednou v dospělosti člověk mohl svobodně vybrat libovolnou víru.

Co dělat, abychom byli patřičně citliví, a jaká nebezpečí naopak skrývá přílišná vehemence? Toť otázka! Nejsem příznivcem bezbřehé liberální výchovy. V každé dobré výchově je potřeba občas použít přiměřený nátlak. Chce-li být dítě klavíristou, musí cvičit i když se mu nechce, taktéž mladý hokejista… I v duchovní sféře je třeba dbát na sebekázeň, dodržování pravidel, ohled k ostatním, překonávání překážek. V zásadě platí: čím silnější nátlak, tím dříve či později silnější odpor.

Co se hranic svobody týká, záleží na tom, jak staré dítě je, protože možnosti rozhodovat o své osobě se vyvíjejí. Pokud jdou rodiče na mši, je samozřejmé, že berou malé děti s sebou. V pubertě se mi osvědčilo nenutit mládež aby chodila s námi, ale šla třeba na mši tam, kde se cítí dobře. I když to znamenalo, že možná na zmíněnou mši nedorazí. V určitou dobu je pocit důvěry ze strany rodičů velmi důležitý, i když je tato důvěra zklamávána.

Já byla ve víře vychována a nemůžu si to vynachválit. Naučila jsem se že jsou špatné a dobré skutky, že člověk nebyl stvořený sám pro sebe, že se nemá lhát a krást a ubližovat ostatním a že Bůh je vždycky blízko a nevnucuje se. A i když stvořil celý vesmír, ctí mou svobodu natolik, že čeká, až to budu já, kdo se vydá na cestu k němu. Snažila jsem se tenhle princip zachovat i ve výchově mých dětí.

Miroslav Zámečník, informatik:

Rodina, do které se narodíme, hraje v probuzení našeho "duchovního zraku" zásadní roli. Sám nemám pochyb o tom, že duše dítěte nepřichází na svět náhodně, že je zde soulad, podmínky pro naplnění úkolu. A někdy je pro nás vhodné souladné předávání a napomáhání k rozpomenutí se, a někdy naopak potřeba vyvzdorovat si svoji cestu.

Při kontaktu s dětmi platí, že vychováváme příkladem. V oblasti předávání světonázoru to platí obzvlášť. Pociťují-li rodiče sami v sobě princip svobody ruku v ruce s odpovědností a žijí tak, jsou tím i vzorem pro děti. Tací nemohou děti nikam "tlačit", mohou jim pouze svým příkladem nabízet. A nabízet i odpovědi na jejich případné otázky. Vést ke svobodě a odpovědnosti za svůj vlastní život, který - a to je podstatné - má významný a vpravdě klíčový přesah!

To, že víra může být nabízena i silou je fakt známý z dějin i z našeho okolí. Jaký má ale pak význam? Já se slovu "víra" vždy vyhýbal. Osobní spiritualita je to, co cítím v sobě a co skrze sebe nabízím za slovy. Sám se vyhýbám i slovu "výchova". Přebírání zkušeností a jejich zralá modifikace do osobního vyzrávání mých synů funguje a každý z nich jde svou a dobrou cestou.

Jde o to, trvale pracovat na sobě. Osvobozovat se od dogmat, myšlenkových nánosů. Hledat Pravdu za sebe a pro sebe - a tím být příkladem člověka upřímně hledajícího, kráčejícího po cestě sebepoznávání, po cestě harmonického souznění rozumu a srdce. Život je trvalý vývoj - tedy i našeho pohledu na svět a na sebe sama. Hranici svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo, cítím v daleko nižším věku, než si obecně myslíme.

Vít Syrový, poradce v oblasti výživy a péče o zdraví:

Rodina, do které se dítě narodí, má velký vliv nejen na vnímání okolního světa, ale i na jeho prvotní filozofické zaměření. Je-li od malička obklopeno lidmi, upřednostňujícími "materiální jistoty", zjevně přijme odlišné hodnoty, než když jeho vychovatelé považují za prvotní duchovno. Samozřejmě, že nejdůležitější je osobní příklad. Vždyť napodobování toho, co děti vidí ve svém okolí, patří mezi základní instinkty. Proto výrazně ovlivňuje jejich vnitřní vývoj i to, slyší-li opakovaně, že jejich rodiče berou jméno Boží do úst jen jako otřepanou frázi (třeba, když se jim něco nezdaří), nebo když naopak kolem sebe vidí úctyplnou zbožnost.

Děti lze přivést k osobní víře jen tehdy, je-li víra rodičů opravdová. Zřetelně vyciťují, zda rodiče "věří" jen teoriím nějakého člověka či určité skupiny (jako je třeba církev), nebo zda jde o skutečnou víru a přesvědčení v dokonalost Nejvyššího. Pokud rodiče předávají svým potomkům jen dogmata, děti většinou zjistí, že mnohá odporují poznaným přírodním zákonitostem. Z toho poté může vyplynout, že začnou pochybovat i o existenci samotného Boha. Je-li například dětem představován jako "vševědoucí dědeček, sedící na obláčku", otřesou jejich vírou již informace o letech do vesmíru. Jestliže jim však od počátku předáváme obraz, že lidským okem nespatřitelný Stvořitel sídlí vysoko nad všemi hmotnými světy, napomáháme jim utvořit si představu o Jeho velikosti. Myslím, že by měly Boha přijmout jako dárce všech sil a energií, potřebných k výstavbě a udržování vesmíru; zároveň i jako zdroj dokonalé moudrosti, jenž ustanovil přírodní zákony, na jejichž základě se mohlo zformovat vše, co vidíme kolem sebe. Jeho nejkrásnějším darem je příroda, s níž jsou děti bytostně spjaty. Proto je velmi důležité jim ukazovat, jak se Boží vůle projevuje právě v okolní přírodě. Tím lze děti nejlépe přivést k víře v dokonalého Stvořitele.

Rozhodně bychom dětem neměli vnucovat svůj celkový světonázor, který vyplývá z našich osobních prožitků a naučených pouček. Obdobně, jako bychom my neměli slepě přijímat vše, čemu věřili naše rodiče, nesmíme chtít ani po svých dětech, aby bez vlastního přezkoumání přijímaly naše přesvědčení. Můžeme jim sice nabídnout určité morální zásady a hodnoty, ale je třeba zvolit přiměřenou formu předávání. Pokud někdo se zdviženým ukazováčkem jen memoruje učené citáty, označujeme ho za fanatika. Obzvláště pokud ostatní neustále straší tím, co se jim stane, nebudou-li ho poslouchat. Nemohly však leckdy naše děti pozorovat obdobné počínání u nás samých?

Hranici mezi správným a nesprávným jednáním již před dvěmi tisíciletími vymezil Ježíš - je jí láska. Skrze ni můžeme nejlépe vycítit, co je v dané situaci říci třeba, a kdy je vhodnější mlčet. Chceme-li však dětem skutečně prospívat, nemůžeme pozemskou lásku oddělovat od spravedlnosti. Ani Ježíš nebyl změkčilý; bylo-li to nutné, tak dokonce vymrskal penězoměnce z nádvoří chrámu. Dětem je vhodné rovněž postupně ukazovat pravdivý obraz Ježíše Krista, neboť jim má být vzorem pozemského působení. Jeho význam bychom podle mého názoru neměli snižovat ani tím, že z něj uděláme sluhu, který by měl - nám pozemským lidem - každoročně shánět a nosit dárky!

S výchovou, vedoucí k ušlechtilým hodnotám, je třeba začít v co nejranějším dětství. Během dospívání bychom se jim měli snažit pevně vštípit zodpovědnost za veškeré jejich jednání. Jakmile však dojde u dospívajícího ke zlomu, který vyplyne z uzrání pozemského těla a odpovídajících změn ve složení krve, stává se mladý člověk plnocenným a má sám rozhodovat o vlastním osudu. Jako dospělý může pochopit a obsáhnout vše, co potřebuje. Jeho probuzený duch by měl najít právě pro něj správnou cestu, která mu umožní být na zemi činným a zároveň pochopit i duchovní zákonitosti. Od toho okamžiku se z rodičů mají stát přátelé, kteří ochotně poradí či pomohou, jestliže o to mladý člověk stojí. Rozhodně by rodiče neměli mladým násilně zasahovat do jejich života, nátlakem či vydíráním je nutit k poslušnosti apod. Bůh přece daroval každému lidskému duchu svobodnou vůli, na jejímž základě se má rozhodovat, co je dobré a co nikoli.

S prolínám výchovy a víry mám tu hlavní zkušenost, že bez poznání Božích zákonů a jejich aplikace na každodenní činnosti a prožívané situace, bych v prvé řadě nebyl schopen většinu z nich s čistým svědomím řešit. Kromě toho bych svým dcerám nemohl náležitě odpovědět na mnohé z jejich zvídavých otázek, týkající se právě Boha, Jeho působení v okolním světě, smyslu lidské existence i dalších důležitých témat. Tyto základní filozofické otázky se přirozeně objeví v nitru každého dítěte, a proto je jim třeba je objasňovat. Na nutnost poznávání Božího působení ve stvoření a zapojení těchto zákonitostí do výchovy upozorňoval již před staletími Jan Amos Komenský, který se ve svých dílech často odvolává na Stvořitele, jako vládce a udržovatele světa. Pravá zbožnost má tvořit základní pilíře veškeré naší činnosti, tzn. i výchovy.

Štěpán Šťastník, právník:

Moje rodina mi dala základní orientaci v oblasti hodnot a otec mi dal možnost seznámit se s duchovně zaměřenou literaturou, o kterou se sám zajímal. Rodina mi také nijak nebránila, když jsem se sám zajímal o víru a nechal se formovat Církví. Tento přístup považuji za dobrý i na cestě k víře, přestože při něm nedošlo k osobnímu předávání živé víry.

Ačkoliv jsem tedy sám přímo k víře veden nebyl, mám zato, že něco takového je možné, protože v době mé konverze jsem byl obklopen stejně "mladými" lidmi z věřících rodin. Myslím, že platí, že i když jsou uši dětí zavřeny pro nabádání rodičů, jsou jejich oči otevřeny pro příklady.

Považuji za velmi správné a žádoucí, aby rodiče dětem bezprostředně předávali svůj vlastní světonázor. Předně to ale předpokládá, že rodiče musí nějaký světonázor mít, a ne se jen alibisticky tvářit, že jsou svobodomyslní či neutrální. Za tím se totiž často skrývá lenost k přemýšlení.

Je dobré vzít v úvahu, že určitý světonázor je dětem automaticky předáván i ve škole.

Myslím, že ještě předtím i vedle toho mají rodiče povinnost sdělovat dětem svůj vlastní.

Vhodné prostředky k předávání vlastních postojů a patřičná citlivost, to je plán a úkol na celý život - obecně vůči všem a konkrétně pro vlastní děti po celou dobu jejich výchovy. Neexistuje žádné obecně platné pravidlo pro každého v každé situaci, ale každý se neustále musí učit, i učit z vlastních chyb.

A kde je hranice svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo? Jsem právník, a tak to vidím podobně jako s nabýváním způsobilosti k právním úkonům - dochází k tomu postupně s dospíváním. Je ale asi moudré dopřávat svobody pokud možno co nejvíce (zkoušet to) a napomáhat při rozhodování, a to především hodnotovým formováním v rámci výchovy.

Jak jsem už uvedl, sám jsem k víře veden přímo nebyl. V mé současné rodině jde v této otázce převážně jen o zakomponování modlitby a bohoslužeb do režimu dne a týdne, a viditelně pak také o zvláštní prožívání významných liturgických dob - zejména Velikonoc a Vánoc.

Martin Havrda, lékař:

Myslím, že je zcela legitimní a zcela správné, když rodič svému dítěti předává svůj vlastní světonázor. Kdo jiný by měl dítěti více pomáhat vyznat se ve světě? Příležitostí k tomu je mnoho. Jde zejména o příklad, ale také o rozhovor. Dítě vidí, jak se rodič chová, jak se rozhoduje, jakým činnostem se věnuje, jaké přátele vyhledává. Já chci, aby moje děti věděly, jaké mám názory a o jaká kritéria se opírám, proto jim to vysvětluji. Chci, aby děti mé postoje a názory chápaly. Sem patří i vztah k víře. A samozřejmě mě zajímají i názory dětí.

Považuji za legitimní i to, když rodiče očekávají, že dítě bude zásadní rysy jejich světonázoru přijímat za své. Je to logické, protože se zde spojuje genetická podobnost dětí s rodiči a ovlivnění dětí výchovou a tradicí rodiny. Je normální, když rodiče očekávají, že dítě zapadne do duchovního klimatu rodiny. Pokud se to neděje, pokud se dítě "odrodí", musí to být velké zklamání. Vidím zde několik problémů:

a/ Duchovní klima rodiny musí existovat. Nevzniká ale samo od sebe. Vytvářejí je rodiče, nejlépe ve fázi, kdy se seznamují a rozhodují se rodinu založit. Musí mezi nimi být souznění, jinak se společné duchovní klima těžko vytváří. Já si navíc myslím, že se rodiče musí aktivně snažit spolu o svých názorech hovořit, vyjasňovat si je, snažit se dospět k nějakému společnému pohledu na svět. Pokud se o tom nemluví, nemusí člověk ani zjistit, že si druhý myslí něco jiného. Rovněž s dětmi je třeba o těchto věcech mluvit a nespoléhat jen na to, že "to všichni pochopí i beze slov". Jak rozdílně mohou lidé vnímat stejnou situaci!

b/ Jako rodič můžu toužit po tom, aby mé dítě rodinné klima sdílelo, ale nesmím to považovat za svůj nárok. Mám radost, když se to daří a považuji to za dar. Jestliže však dítě o naše duchovní klima nestojí a orientuje se jinak, nemohu se na ně zlobit, mohu se jen snažit udržet s ním komunikaci. Musím si uvědomovat, že dítě je samostatný jedinec, nikoliv můj majetek nebo kus mě sama. Musím je respektovat a dávat mu to najevo. Pak se dítě může rozvíjet svobodně a bez nadbytečného vzdoru a já se mohu utěšovat nadějí, že přece jen ty geny zapracují a dítě se "neodrodí" moc daleko.

c/ Dítě má právo se bouřit a vzpouzet. Je to vlastně jeho povinnost, jinak by se ani nemohlo rozvíjet, zůstalo by ve vleku rodičů, a to by bylo špatně. Pokud se dítě staví proti našim názorům, třeba to ještě naznamená, že se "odrodilo".

d/ Mezi dětmi a rodiči mohou být zcela odlišné představy o tom, které prvky světonázoru jsou zásadní a které ne. Jako rodič musím umět rozlišovat podstatné od nepodstatného a nad nepodstatným musím umět mávnout rukou. Rozeznávám-li v postojích svého dítěte principy, které jsou mi blízké, je to štěstí, které máloco předčí. Vím přece dobře, že až dítě dospěje, bude se rozhodovat samo za sebe a povedou ho jeho vnitřní principy.

e/ Děti jsou velmi citlivé na lež a přetvářku. Myslím, že nám rodičům hodně odpustí, protože chápou, že nejsme dokonalí. Nesmíme na ně ale hrát žádné divadlo. Musíme být autentičtí a nebát se přiznat barvu. Budu-li hovořit upřímně o své víře nebo o svých názorech, nebudou se mi děti smát. Možná se budou tvářit, že je to nezajímá, ale stejně to v nich zanechá stopu.

f/ Myslím, že tato problematika je zvláště citlivá a složitá u adoptovaných dětí, kde se o genetickou podobnost nedá opírat. Nemám s tím žádné vlastní zkušenosti a smekám klobouk před adoptivními rodiči.

My se jako rodiče vždy snažili představovat našim dětem víru jako něco přirozeného, jako součást života, která člověka obohacuje, která vnáší do života smysl, pozitivní prvky a zážitky. Pochopitelně, že pravidelné chození na katolické bohoslužby nemají děti vždy rády, ale účast na bohoslužbě se dá zpříjemnit zapojením dětí do ministrování, do zpěvu, důrazem na sdílení, důrazem na dramatičnost některých součástí bohoslužby nebo tím, jak děti přijímají ostatní členové farnosti. Navíc si myslím, že vyžadování určité kázně rodičem (všichni jdeme do kostela, tak pojď taky) je v pořádku, pokud dítě skutečně netrpí. Obrovským impulsem, který obohatil celou naši rodinu, byl vstup dětí do církevního gymnázia. Zde se setkaly s velmi spontánním a živým pojetím víry jak u pedagogů, tak u části spolužáků, takže z jejich nových prožitků těžíme i my rodiče.

Václav Dvořáček, programátor:

Myslím, že rodina hraje významnou roli v otázce předání víry. Dítě vidí určitý model chování u svých rodičů a víceméně se s ním ztotožňuje. Také je ovlivněno tím, s jakými lidmi se rodiče stýkají, o čem si povídají, jakou literaturu čtou, na co se dívají v televizi...

Myslím, že je přirozené, že se rodiče snaží dětem předat to, co za celý svůj život rozpoznali jako důležité. Kdyby to tak nebylo, tak by podle mne rodiče žili povrchně, bez smysluplného cíle.

Nejdůležitějším prvkem výchovy, a to i v otázce víry, je osobní příklad. Těžko si umím představit, že někoho zaujmou moje slova, když činy budou diametrálně odlišné. Každé dítě vyrůstá z kořenů své rodiny, ale v určitém věku přijde období, kdy se pro víru musí rozhodnout samo v sobě, musí si ji vybojovat. Je to období "vnitřní konverze".

Abychom byli patřičně citliví nejen v otázkách předání víry, ale i ve všech otázkách mezilidského soužití, to se učíme celý život. Každý jistě děláme chyby, ale věřím, že pokud se člověk snaží opravdově, upřímně a dokáže i uznat svoji chybu, když se něco nepovedlo, tak se nemusí úzkostně bát, jak to dopadne.

Přílišná vehemence způsobuje odcizení, ztrátu důvěry. Myslím, že to je to nejhorší, co můžeme udělat, protože dítě bude v sobě těžko hledat to, čemu přestalo věřit. My rodiče si nemůžeme myslet, že všechno zvládneme vlastními silami. Věřím, že každý zažil situace, kdy mu něco přerostlo přes hlavu a nebylo v jeho silách to zvládnout, a přesto se to nakonec nečekaně vyřešilo "samo". To jsou podle mne chvíle, kdy si každý můžeme na víru téměř šáhnout prstem.

Pro mě a mou ženu je velmi důležitá společná modlitba, kdy zveme Boha do našeho života a prosíme i o dar citlivosti ve výchově dětí.

Hranice svobody se s věkem dítěte posouvá. Zpočátku dítě přirozeně následuje rodiče v tom, co dělají, později nad tím začíná přemýšlet samo a přichází období samostatnosti. Pro každého rodiče je to zkouška rodičovské dospělosti, kdy musí dát dítěti svobodu a vzdát se pocitu, že má všechno pevně v rukou. Zároveň věřím, že dítě, obdarované takovou svobodou, ji ocení důvěrou ve chvílích, kdy to bude nejvíce potřeba.

Já a moje žena jsme každý z jiné rodiny. Ona vyrostla v tradičně věřící rodině, já naopak v rodině nevěřící. Přesto máme oba s prolínáním víry do výchovy dobré zkušenosti. Žena ze své původní rodiny a já od babičky, kdy jsem cítil, že za její láskou je něco, čemu není možné odolat. Často slyším názor, že víra je určitá berlička, která člověku pomáhá. Ano, víra opravdu pomáhá, ale nejde o víru slepou, jde o důvěrný vztah mně a mého Boha, který se také vyvíjí.

Alena Švejdová, učitelka:

Děti lze přímo vést k osobní víře a je toho i třeba. Nesouhlasím s názorem, ať si na to přijde sám, až bude veliký. Ovšem je potřeba veliké citlivosti.

Já doma začala tím, že jsem se každý večer s malými dětmi modlila. Chodili jsme pravidelně společně do kostela. Ale nenutila jsem je například chodit ke svátostem. V těchto oblastech jsem jen doporučovala a vysvětlovala proč.

Rodiče jsou pro děti modelem, napodobují je ve všem automaticky. Čili to spíše vyplývá z přirozenosti věci. A stejně jako s ostatními věcmi, děti se budou posléze vymezovat, hledat svoji cestu... Dětem předáváme návyky, dokonce i rodinné recepty, tak proč ne víru, vlastní světonázor? Je na nich, co si ponechají. Je třeba dětem naslouchat a vysvětlovat jim, proč si to myslím tak a tak. Věty typu "tak to je, a basta" asi nepomohou. Je potřeba nebát se před nimi i sobě klást otázky. Komenský radil učit tak, aby vše volně plynulo. Vehemence spíš odradí. Ovšem nejlepší je svědectví víry v našem životě. Toho si děti nejvíce všímají, na řeči tolik nedají. A na poučky se kření.

A kde je hranice svobody, za níž dítě o sobě rozhoduje samo? Pokud si dítě ubližuje, pokud ubližuje druhým, tak překračuje hranici své svobody. Dítě by také mělo vědět, že za něj nesu jako matka do jeho 18 let zodpovědnost, proto musím korigovat jeho chování. Musí také respektovat rodinná pravidla a ta by měla být vyvážena s jeho právy. Je to ale těžké a ne vždy jednoznačné. Snad pomocí by mohla být rada sv. Augustina: "Miluj a dělej co chceš".

Osobně mám s prolínám výchovy a víry velmi dobrou osobní zkušenost. Děti cítí pevný základ v rozkolísaném světě.

Marie Zápecová, psycholožka:

Jsem přesvědčená o tom, že duchovní probuzení je především velkou milostí, kterou Bůh uděluje některým ("mnoho povolaných, málo vyvolených"). Avšak samozřejmě, že každé poznání duchovního života rodičů je pro dítě výhodou v jeho budoucím nasměrování a bádání po smyslu lidského života. Duchovnosti se však nedá naučit. Religiozita k ní může napomoci, ale také nemusí, a mnohdy je i brzdou skutečné duchovnosti. Duchovní probuzení je dar a tohle obdarování je nezávislé na rodinném původu.

Děti lze vést k osobnímu vztahu k Bohu. Sama na sobě jsem to zažila. První, koho jsem jako male dítě milovala a v duchu se na něj obracela byl můj nejvyšší ochránce "Pán Ježíš". Jako školní dítě jsem pochopila, že se vším se můžu obracet k "Pánu Bohu". Byl to skvělý základ k budoucímu vnitřnímu životu. Myslím, že velmi důležitý je pozitivní přístup, vytvoření pocitu jistoty a opory, která nikdy nezklame.

Je přirozené, že dětem předáváme mimo jiné i své světonázory, je to dané tím, že určitou část života spolu žijeme a vzájemně se ovlivňujeme. Mimo jiné dětem předáváme i své chyby, zlozvyky atd. Důležité je, abychom nebyli rigorozní a nepožadovali po dětech naprosté přijetí našich postojů, nýbrž aby si z našeho světonázoru mohly vzít dobrý příklad, nebo aspoň cítili, že je na něm něco správného. Každá generace se stejně posouvá kousek jinam.

Citlivost vůči potřebám duše našich dětí je zásadní. Je opravdu dobré vnímat své děti jako vzácné hosty, kteří nám byli svěřeni, a my je máme dobře uhostit, než dorostou a postaví se na své nohy a budou žít svůj život. Jakákoli vehemence, vnucování nějakého postoje či názoru, vede vždy k odporu. Z odporu se pak vyvíjí buď agresivita, nebo pasivita, ale nikdy ne rozvoj ducha. Za vývoj dětí zodpovídají rodiče. Jakmile se dítě stane dospělým, zůstává sice stále naším dítětem, ale přebírá za sebe zodpovědost. Hranice této zodpovědnosti určitě není ostrá a je na vnímavosti rodičů, aby pochopili, že možná jejich syn či dcera jsou mnohem duchovnější než oni sami, mnohem zodpovědnější než oni sami, atd.

S prolínáním výchovy a víry mám skvělou osobní zkušenost. Vyrostla jsem v rodině s žitou vírou, běžný život byl v souladu s vírou. A časem jsem také začala vidět religiozní chyby mých rodičů, jichž jsem se snažila vyvarovat ve výchově svých dětí. Ony zase žily život ve víře se mnou a dnes vidí moje chyby. Je krásné, že dnes již se svými dospělými děti mohu o duchovnu, o víře i spiritualitě otevřeně hovořit a umíme vzájemně respektovat to místo, kde každý z nás na své duchovní cestě právě je.

Magdalena Nikodýmová, lektorka:

Myslím si, že člověk je to, v co věří a co žije svými skutky. Proto považuji rodinu a příklad rodičů za nejdůležitější. Jde o to, jaký duchovní život rodiče vedou. Nebo aspoň jeden z nich. Děti určitě lze vést k osobní víře. Dávám důraz na slovo vést, protože předat ji nemůžeme. Víra je dar, ale domnívám se, že možnost dostat tento dar, stoupá podle míry touhy. A kdo jiný tu touhu po osobním, intimním životě s Bohem v dětech má probudit, než rodiče? Nejdůležitější je vědomí, že nás Něco nebo spíše Někdo přesahuje, a my mu nesaháme svými schopnostmi ani po "kotníky". Je nedisponovatelný, a je všemohoucí, a především je Láska. Tu najdete ve všech světonázorech.

Nicméně, já jsem křesťanka, a tak pro mě Ježíš Kristus ztělesňuje v té nejkrystaličtější podobě to, co jsem výše popsala. Že bych "brainwashovala" svoje děti jednostranným světonázorem, o to strach nemám. Je důležité se za to modlit a zůstat otevřený. I kdyby později děti propadly "duchovnímu pirátství", jak říká Tomáš Halík, tak prostě ten základ jasně mají a ten nikdo nesmaže, a věřím, že stejně po nějakém hledání zakotví opět "doma".

Když se snažím být opravdová, poctivá a věrná k sobě a k Bohu, o kterém věřím, že je Láska, pak nemůžu být v předávání své víry dětem vehementní. Každé manipulace Bůh nás chraň! I když do jisté míry každá výchova je i kus manipulace... Věřím, že je důležité hovořit s dětmi o všem, co prožívají, co si myslí a jak si to myslí jejich spolužáci.

Zatím nemám děti v pubertě, ještě jsou ve věku, kdy moc neprotestují, a když protestují, tak se s nimi dá všechno probrat. Třeba často nechtějí v neděli do kostela, ale přitom, když někdy na mši nejdeme, když jsme třeba na horách, tak jsou "nesví" a už jim to chybí. Nejraději mají páteční Taizé-modlitby u nás, kde se setkávají s ostatními dětmi a mohou samy vznášet své starosti a prosby a díky, zkrátka mají rádi to, že jsou aktivnější. I při mši rádi ministrují (tedy kluci, dcerka sice může taky, ale stydí se). Od prvopočátku, co se narodily, je do kostela bereme, i v tom období, kdy ještě "dělají rámus" a jsou v pohybu. Osvědčilo se nám vzít je i do první řady, jen ať jsou pěkně "u toho", protože nakonec jsou tak určitě pozornější, než někde vzadu. Pan farář je občas napomenul, když moc zlobily, a od něho to mělo svoji váhu.

Denně se večer s dětmi modlíme - děkujeme za věci toho dne a prosíme. To je pro ně jako denní chleba, takže když u nás hlídá nějaká slečna (třeba i nevěřící), tak ji děti k modlitbě přinutí. Bez modlitby neusnou.

Sami rodiče musejí jít milujícím příkladem. Pak se život ve víře pro děti stává naprostou samozřejmostí. Je mi líto dětí, kterým rodiče dávají na vybranou, nebo jim říkají "no, když nechceš, nebudu tě nutit" - o takové rodiče se totiž děti nemohou opřít. Partnerství do vztahu rodičů a malých dětí, myslím, nepatří. Vždyť i první setkání s Bohem mají děti jako setkání s rodičem - Bůh je ten, kdo jasně ví, je jasný ve svých postojích a ví, co je pro mě dobré. A protože mě miluje, dává mi jasné mantinely.

Jana Hroníková, psycholožka:

Pokud jako rodiče něčemu věříme a to, čemu věříme, skutečně žijeme, je správné a žádoucí, abychom tento světonázor předávali svým dětem. Nedokáži si představit, že budu hluboce věřící, a před svými dětmi budu svou víru skrývat. Proč bych to dělala? Zdánlivě snazší to mají rodiče se stejným světonázorem, ti s odlišným potřebují vykazovat větší dávku vzájemné tolerance a respektu - což může děti též velmi dobře směrovat pro život s druhými.

Pokud mají oba rodiče společnou víru, je to pro dítě snadná nápodoba. Znám rodinu, kde je žena hluboce věřící katolička a muž věří v převtělování duší. Jejich tři děti mají víru rozdělenou. Nejmladší dcera dodržuje křesťanské rituály s maminkou (obě se modlí za bývající členy rodiny), prostřední syn se nehlásí k žádném náboženství a nejstarší dcera se vášnivě zajímá o východní náboženství a vede nekonečné dialogy s tatínkem. V této rodině vládne svobodný duch, tatínek někdy, aby udělal radost své ženě, ji doprovází do první lavice v kostele, a nemůže pochopit, proč jej ona nechce pustit ke svatému přijímání (jednou to zkusil, aby jí udělal radost, šel si pro "oplatku", a dostal od ženy i dcery "co proto").

Pokud je dítě od narození vychováváno v křesťanské tradici, přijde mu zcela normální modlit se ráno, večer, před jídlem a chodit každou neděli do kostela. Je o pro něj stejně samozřejmé jako to, že ráno vstáváme, vyčistíme si zuby a jdeme snídat, poté do školky či do školy. Tato samozřejmost může existovat trvale, záleží, s jakými vrstevníky se dítě potkává. Záleží i na tom, v jaké rodině vyrůstá jeho budoucí partner - v souvislosti s tím náš potomek svou původní rodinnou víru přehodnocuje. Obzvláště v období puberty může dojít k přelomu a k pochybnostem nad tím, čemu věří rodiče. Zde bych ponechala volný prostor bez donucování a přesvědčování a snažila se být pro děti nepřímým zdrojem víry s tím, že se mají kam ve svém dalším životním období vrátit.

Neexistuje jediná správná cesta. Každý má svoji cestu a jako rodič musím mít vůči dítěti citlivost, schopnost naslouchání a toleranci. Potřebuji v roli rodiče vnímat, co se s dítětem děje, jaké otázky si klade a nezmatkovat, pokud mám pocit, že dítě mou víru plně nesdílí či se od ní odklání. Potřebuji mít vizi, které vnitřně věřím, a věřit také, že své děti vychovávám dobře a jsem pro ně dobrým příkladem.

Právně je zodpovědné jsou děti v 18 letech. V otázce víry neexistuje takto ostrá hranice. Je to přirozený vývoj projevující se v odlišném chápání, slovníku, představách, v odlišném způsobu rituálů.

Jako malá holka jsem často chodila na faru, kde byla Blaženka, kuchařka pana faráře a ta byla po mě "čistou" duší. Představovala jsem si, že takoví jsou andělé, takový je Bůh. Seznámily jsme se u nás doma, kde se maminka starala o nemocnou babičku, která byla hluboce věřící . Když přestávala chodit, byla velmi nešťastná, že nemůže jít do kostela. Rodiče do kostela nechodili, ale doma se svým způsobem k Bohu často obraceli a vždycky o Vánocích se před večeří nahlas modlili. Blaženka si mě zamilovala a pozvala na faru. Byla jsem tam poprvé v životě, pan farář se mě ptal, zda se doma modlíme a ve škole učíme náboženství, nevěděla jsem vůbec, o čem mluví a celkově mi přišel moc vážný, tak jsem se mu spíš vyhýbala.. S Blaženkou jsme vyráběly z vosku svíčky, vánoční ozdoby. Na tyto roky nejraději vzpomínám. Pak babička zemřela, já vyrostla, Blaženka se odstěhovala do jiného města a můj život byl pak dlouho bez víry. Jen jsem se přicházela tiše modlit k hrobu své babičky. V době mého rozvodu jsem poznala věřícího přítele, který mě doslova narval jednou do kostela. Utekla jsem pryč. Zdálo se mi to povrchní a nudné. Postupně jsem se začala více potkávat s věřícími lidmi, z různých křesťanských společenství a hodně s nimi mluvila o Bohu. Zatoužila jsem být co nejdříve pokřtěna, což se mi ihned splnilo u baptistů. Pak jsem poznala nynějšího manžela, pocházejícího z rodiny katolické. V té době však on aktivně víru "neprovozoval", jen se odvolával na významného strýčka, který zemřel ve Vatikánu. Zpočátku jsem jej brala alespoň na kázání a po rozhodnutí mít svatbu v katolické kostele jsem se sama vrátila k původní babiččině katolické víře. Našla jsem v ní svobodu. Znamená pro mě zastřešení všeho, co žiju, zastřešení našeho vztahu i výchovy dětí. Děti si momentálně hledají svou cestu a jsem přesvědčena, že se budou mít kam vracet.

Jeroným Klimeš, psycholog:

Rodina sehrava pro nas duchovni vyvoj naprosto zasadni roli a rodice mohou sve deti k vire primo vest. Jsou povinni predavat jim to, o cem jsou presvedceni, ze je to pro deti to nejlepsi. Jestlize rodice rikaji: Necham sve deti, at se rozhodnou samy, az budou dospeli, tak davaji najevo, ze sami nejsou o vire presvedceni, ze nemaji jasno, ze vlastne ani sami nevi, co si o tom maji myslet! Rekneme si na rovinu, ze po zkusenostech s ruznymi divnymi cirkevnimi praktikami neni divu.

Stejne jako se neptam ditete, jestli chce cist a psat nebo jestli chce chodit do skoly, tak se neptam, jestli chteji chodit do kostela nebo na nabozenstvi. Nechci mit z deti negramoty, stejne tak z nich nechci mit duchovni negramoty. Je ale treba citlivosti. Kozel je nebezpecny zepredu, kun ze zadu, hlupak ze vsech stran. Blbost je nebezpecna vsude, a v duchovnich vecech obzvlast, protoze tam se velice dobre maskuje. Vira se nepredava SILOU vule ci vehemenci, ale vnitrni presvedcivosti. Ta dnes chybi vericim nejvic. Jejich argumenty zni casto mdle a neprukazne. Tak se snazi je kompenzovat intenzitou. Ale Kristus rika, ze staci vira jako horcicne seminko. Tedy mala, ale ziva, presna a presvedciva. Ze seminka pisku nam nic nevyroste, ba ani z balvanu, ktery je velky jako cely dum.

Co se hranice detske svobody tyka, respektoval bych mistni, kulturne danou hranici dospelosti, tj. 18 let. S prolinanim vychovy a viry mam dobrou zkusenost, a to jednak z puvodni rodiny, tak i me vlastni (mame dve deti).

Příspěvek od ženy-lékařky, která si nepřeje uvést své jméno:

Rodina hraje zasadni roli. Jednak se jedna o celkove zalozeni cloveka, dane geneticky, tedy zda jej duchovni veci vubec nejak vice zajimaji. Pak nas samozrejme urcitym smerem vede prostredi, ve kterem kazdodenne zijeme. Boha si nejprve predstavujeme podle svych rodicu, s tim je treba pocitat a pracovat. S detmi lze sdilet prozitky vlastniho prozivani viry - jak z pohledu viry nahlizime na ruzne situace v ramci cirkevniho spolecenstvi a celkove v ramci zivota. Ale zda a jakym zpusobem dite jednou pri svem osamostatnovani uveri, uz asi na rodicich primo nezalezi. Je to uz zalezitost kazdeho cloveka samostatne - mezi nim a Bohem.

Urcite je spravne predavat detem svetonazor, takove otazky patri ke vseobecnemu vzdelani a jsou nedilnou soucasti rozvoje osobnosti. To, ze dite vyrusta v prostredi, kde se zije i pro vyssi hodnoty, mu muze jen prospet. Ale zaroven by mely mit deti svuj "volny" prostor. V praxi to znamena napr.: navsteva nedelni bohosluzby ano, vpodstate "povinne" + vychova k zakladnimu povedomi o obsahu krestanstvi + kratka spolecna vecerni modlitba. Ostatni aktivity jen v pripade, ze dite bavi - vyuka nabozenstvi, bohosluzba nebo modlitba v kostele i behem tydne atd. Myslim, ze v ramci vseobecneho vzdelani je vhodne umet alespon zaklady nam vlastniho "nabozenskeho jazyka" stejne, jako se ucime materstinu a zaklady narodnich dejin a tradic.

Meli bychom si dat pozor na manipulaci a vnucovani, ke kterym nabozenska vychova muze pomerne snadno sklouznout. Take prilisne zduraznovani napr. aspektu lasky k bliznimu (zapominat na sebe a vice myslet na blizniho, delat dobre skutky, povinnost rozdelit se, bliznimu dat vetsi, lepsi kousek atd.) bez vychovy k sebeprijeti a lasce k sobe samemu muze napachat u uzkostlivych jedincu velke a nenapravitelne skody - permanentní pocity viny i za sebemensi hnuti mysli, neurotizace, celkove pokriveni osobnosti apod.

Da pak cloveku hodne prace, aby dohnal, co se ve vychove preskocilo - sebeprijeti, zdrave sebeprosazeni, obycejna radost z kazdodenniho zivota... Prilisna vehemence vede asi k velmi nesvobodne vire spojene s natlakem a nucenim, coz muze vest v obdobi dospivani k velke frustraci, strachu a v dalsim obdobi k odmitnuti praktikovaneho nabozenstvi spojenemu s celozivotne pretrvavajicim vnitrnim zranenim.

Co se hranice svobody tyka, za niz dite o sobe rozhoduje samo, zalezi asi na veku. Me deti jsou do 7 let, vyssi kategorie mohu posoudit jen na zaklade vlastnich vzpominek. Zakladem je, myslim, i parta deti z kostela - to deti pak do kostela prirozene tahne - setkaji se tam, postuchuji se pri msi, řádí po msi pred kostelem atd. Bez tohoto aspektu je, myslim, vira pro deti dost abstraktni a chozeni do kostela trochu smutne (zima, nuda, napominani rodicu, nesrozumitelne proslovy). Myslim, ze pravidelna navsteva nedelni bohosluzby ma velky vyznam psychosocialni, udava zivotnimu programu urcity rezim a rozmer, coz se mi velmi libi, pokud mame stesti, dava nam take moznost najit skupinu pratel podobne zalozenych, mezi kterymi se citime dobre. Ale i toto asi plati jen do urciteho veku, nedovedu presne rict, zalezi spis asi na zralosti konkretniho cloveka - rekneme do 12-15 let? Pak uz bych asi nenutila ani na nedelni navstevu kostela (s prislusnym vysvetlenim situace), ale lehko se mi to rika, kdyz to zatim neresim.

Diky zasazeni zivota v tomto svete do sirsiho a hlubsiho kontextu muzeme napr. najit odpovedi na otazky kolem smrti, zla - najit pozitivni vychodisko. Napr. jsme vysvetlovali, ze pote, co clovek vykona vsechny ukoly, ktere tady na zemi ma, umre - Buh si ho vezme k sobe do nebe. Kdyz jsme vedeli, ze ten clovek byl pred smrti nemocny a mel ruzne obtize, tak jsme take rikali, ze ted u Boha ho to uz neboli, netrapi ho to nebo ono. Deti toto vysvetleni uklidnilo. Pokud jsou nektere veci, kterym sama nerozumim, nepouzivam zadne fraze, ale priznam, ze tomu nerozumim, proc se to nebo ono deje. Zda se mi, ze detem nevadilo, ze dostaly takovouto odpoved. Napr. to, ze Jezisek nosi na vanoce darky, take neni v ramci krestanske viry v rozporu se skutecnosti, kdyz vime, ze vsechno mame od Nej - tak to uz je pak detail, jestli to tam dava primo on nebo mu nekdo pomaha. Nevidim v tom rozpor a nastesti ani nase nejstarsi dcera, kterou jsme uz do tohoto tajemstvi zasvetili. Ale to by bylo sirsi tema, kazdy rok pretrasane ve vanocnim obdobi…

Zpět na ankety

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt