Anketa: Záleží otcům na pohlaví potomků? Zasadit strom, postavit dům, zplodit syna… Nakolik je pro současné muže důležité přivést na svět mužského potomka? Ač můžeme naší době vytýkat celou řadu nedokonalostí, v jednom jsme si polepšili: Nejsme už vystavováni někdejšímu tlaku rigidně prožívaného významu mužského prvorozenectví a nestavíme své rodičovské štěstí na tom, zda se nám podaří přivést na svět syna. Není to tak dávno, kdy na pohlaví dítěte hodně záleželo. Přivádět na svět pouze holčičky mohlo na ženu strhnout nespokojenost manžela, a narodit se jako dívka už vůbec nebyl med. Ženy o ničem podstatném nerozhodovaly, nemohly studovat ani dědit grunty či živnosti, zkrátka nemít syna znamenalo velký společenský hendikep. Dnes údajně většině rodičů na pohlaví potomka nezáleží. "Hlavně ať je to zdravé", říkáme. Přesto však mnozí nějaké vnitřní preference mají a ve chvíli, kdy se dozvědí pravdu, prožívají radost nebo zklamání. V čem je to pro muže se synem či dcerou jiné? "Často si všímám toho, že syn je pro otce více součástí jeho samého, ztělesňuje pro něj naději pro naplňování vlastních ideálů nebo nesplněných ambicí," říká dětská psycholožka Dana Tvrďochová. Vysvětluje tím, proč jsou synové častěji vystaveni mnohem větším otcovským tlakům, proč bývají přetěžováni i zavrhováni a proč se z těchto důvodů proti otcům také častěji než dcery bouří a bojují s nimi. "Dcera, pokud není jedináček, takové zatížení obvykle nenese, a proto bývá její vztah s otcem volnější. K dcerám jsou dnešní otcové obecně tolerantnější, tento vztah ale zase mohou ovlivňovat postoje muže k manželce, matce či jiným ženám. Pohlaví našich dětí určitě ovlivňuje atmosféru našeho rodičovství a v obou případech na nás číhají rizika. Je dobré nahlížet na ně jako na koření vztahů a jako na výzvu, ke které bychom měli zaujmout jasný a vědomý postoj," tvrdí Dana Tvrďochová. Nakolik její slova potvrdila anketa mezi muži-otci? O tom svědčí následující řádky. Liší se nějak vaše otcovství podle pohlaví vašich dětí? Chováte se v něčem k synovi/dceři jinak?,zeptala jsem se několika mužů. Zde jsou jejich odpovědi: Štěpán Suchochleb, manažer: Mám dvě dcery ve věku 4 a 9 let. O tom, jaké by to bylo mít syna nijak zvlášť nepřemýšlím. Syn chybí, když na chalupě řežu dříví a čistím okapy. Taky v zimě na rybníce, když s holkama hrajeme hokej. Taky doufám, že aspoň jedna bude feministkou a nechá si rodné jméno, aby to naše pěkné příjmení na světě zůstalo. Jestli bych se k synovi choval jinak? Neumím si to představit, ale doufám, že ne, pořád bych se snažil dávat mu ze sebe to nejlepší jako se snažím dcerám. Nerovnováhu pohlaví v naší rodině pochopitelně cítím, ale docela mě baví - nikdo okolo mě nestřílí a neboxuje, nikdo nikoho neškrtí, naopak se oblékají panenky, zní hudba a je celkem poklid. Svou mužskou identitu nehájím, není proč a vůči komu. Peter Kodyš atomový fyzik: Vyrůstal jsem s bratrem, a tudíž jsem měl v dětství s dívčím světem minimální zkušenosti. Mám pět dětí, synům je 19 a 2, dcerám 24, 6 a 4 roky. K synům se chovám jinak, líp se umím vcítit do jejich pocitů, protože na ně vztahuji vzpomínky na své dětství i dospívání. U dcer je má sebejistota mírně zpochybňovaná manželkou, která je víc brání před mými někdy bouřlivějšími projevy pocitů, hlavně hněvu. Už jsem se smířil s věčným konstatováním, že holky jsou citlivější a musí se na ně opatrněji. Myslím, že na syny jsem náročnější a v jistém slova smyslu bezohlednější, víc od nich vyžaduju, chci, ať si věci řeší sami, a důvěřuju jim, že to zvládnou. U holek si tak jistý nejsem a víc se za ně trápím. Zároveň si myslím, že mám všechny své děti stejně rád, nedokázal bych říct koho víc… František Jakubec, pracovník nakladatelství: Myslím, že v zásadě jsem rozdíl mezi pohlavími mých dětí nikdy necítil ani nepěstoval. Máme již dva dospěláky a jednoho žáka prvního stupně. S nejmenším si rád pohraji, středoškoláky vedeme k zodpovědnosti a samostatnosti, dospělákům necháváme dosti volnosti. Vztahy budujeme na důvěře. Jeden rozdílný přístup přeci jen mám: Synovi přenechávám auto s klidným svědomím na celé víkendy, ale sedět v autě vedle dcery - čerstvé řidičky, to je o infarkt. Miroslav Zámečník, informatik: Já původně chtěl spíš dceru, Šárku. Teď mi to připadá jako přání dávné, dané z nepochopení věcí. Dnes už vím, jak hluboké zákonitosti vedou k tomu, že máme děti, jaké máme, a cítím podivnost někdejších zamýšlení se nad všemi "kdyby". Obecně už nemám ono kdyby ani "rád", je to jen fikce. Máme dva syny, dnes už dospělé, a je to tak dobře. Přesto, budu-li hrát hru na "kdyby", tuším, že s dcerami by to jistě bylo jiné. Ale to je tak všechno, co k tomu mohu říct. Nerovnováha pohlaví by neměla nastat, pokud se vzájemně chápeme jako rovnocenné bytosti. Slovo bytost používám tam, kde chci říci, že pohlaví je fuk. Nezáleží na pohlaví, jde o lidství. Josef Bubeník, důchodce: Mám tři dnes už dospělé syny a nikdy jsem se nezabýval otázkou, jaké by to bylo mít dceru. Výchova synů mne plně uspokojovala, asi i proto, že vychovávat chlapce je pro muže jednodušší. Otcovství vůči dceři by určitě bylo jiné a zcela jistě by u mne rozvinulo jiné složky osobnosti. Naši synové milovali maminku každý svým způsobem. Honza se s ní i ještě jako puberťák beze studu držel za ruku před kamarády. Jirka s ní měl spory "kosa na kámen", ale také ji miloval. Martin ji nejtrpělivěji ošetřoval, když měla po autohavárii zlomenou pánev, nemohla se na lůžku hnout a podrážděně vyžadovala např. opakované úpravy polštáře, a jindy byl zase dost nečitelný. Kdyby v naší rodině byla i dcera, byl by to určitě zajímavější a pestřejší život a pro moji ženu by všechno mohlo být snazší. Myslím, že mé ženě dcera chybí, protože snacha, to je úplně něco jiného. Mám zřetelný pocit, skoro jistotu, že moje žena musela v naší rodině svoji ženskou identitu často hájit. Bylo to po výtce především mé sobectví a zahleděnost do sebe, do mé práce, do mých zájmů, což mi musela má žena často připomínat. Vždy jsem si to nakonec, i když nerad, přiznal, promudroval, a snažil se své chování korigovat. To bylo, myslím, základem našeho rodinného štěstí. Jan Sedmidubský, rozhlasový dramaturg: Popravdě řečeno - o tom, jaké to bude vychovávat syna či dceru, jsem přemýšlel už před porodem. V případě obou našich dětí jsme se nechali ohledně pohlaví překvapit, takže jsme do poslední chvíle nevěděli. Uvažování o výchově synů pak skončilo velmi rychle - máme dvě dcery, jednu ve školce a druhou zrovna v 1. třídě. Výchova k jistým ctnostem je podle mě univerzální, tam se rozdílný přístup neprojevuje a projevovat nemá. A jestli mám čeho litovat, taky nevím, spíš ne, protože v každém dítěti i dospělém se přece projevuje mužsko-ženská polarita. Starší dcera má v sobě někdy dost klukovského a nebojím se, že bych si s ní, až bude starší, o mužském vidění světa nepopovídal. Jiná věc je, že je doma člověk pořád se třemi ženskými. Snažím se to vidět tak, že je o mě tím pádem dobře pečováno, na druhé straně je třeba mít na paměti, že proti té "přesile" je občas nutné se vymezit. Jak, to už si s dovolením nechám pro sebe… Snad jenom naznačím, že pozici "hlavy rodiny" je nutné zaujímat málokdy, obrazně řečeno používat tuto zbraň jako šafránu. Když na to ale dojde, o to důrazněji a pevněji. Vyšlo v časopise Miminko 12/2008 |
Vývoj člověka od narození Na cestě ke spokojenému porodu Deprese a trauma Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment AZ RODINA.cz |
Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt | |