Anketa: Etická výchova jako školní předmět Se zdůvodněním "vzhledem k situaci v české společnosti" došlo z rozhodnutí MŠMT k vytvoření nového doplňujícího vzdělávacího oboru pro základní školy, a to s účinností od 1. 9. 2010. Toto rozhodnutí se opírá o výzkumy na českých školách, kde je dle názoru učitelů a rodičů nejzanedbanější oblastí právě etická výchova. Zeptala jsem se několika odborníků i rodičů: 1. Považujete toto rozhodnutí MŠMT za opodstatněné a za správné? 2. Kde spatřujete případné rozpory či rizika "umělého" vštěpování etických zásad dětem v rámci samostatného školního předmětu? A kde naopak jeho výhody? Zde jsou odpovědi: Simona Hoskovcová, psycholožka: Řešení mnoha společenských problémů bývá delegováno na školy. Po školách - rozuměj učitelích a učitelkách - se chce, aby se v rámci výuky mezery ve výchově zaplnily. Tak je to se sociálními kompetencemi, sexuální výchovou, výchovou ke zdravému životnímu stylu, mediální výchovou, prevencí abúzu drog, zvýšením finanční gramotnosti, ekologickou výchovou atd. Idea je pěkná, ale nějak už není domyšlené, kdy a kdo to bude všechno učit? Učitelé, kteří k nám chodí na kurzy, přes všechnu aktivitu a chuť se rozvíjet, takové požadavky vnímají jako zátěž a práci navíc, za kterou je nikdo neocení, ani jim nezaplatí. Pokud přibude hodina etické výuky, ubude zároveň hodina češtiny? Jde o další příkaz "shůry", kdy ti nahoře (nejčastěji úředníci MŠMT) si odškrtnou "problém etického pozvednutí společnosti vyřešen", ale realizace zůstane na špatně zaplacených učitelích, kteří řeší mnoho dalších takto "dolů" padajících úkolů. Hodnoty a etika jsou rozvíjeny především v rodině a také celkovým působením společnosti. Etika jedince je ovlivněna hlavně rodinným prostředím, ale právě na celospolečenské úrovni - a to především pozvedáváním úrovně médií - je prostor pro intervenci do problémů etiky. Z mého hlediska musí určité etické poselství prosakovat všemi oblastmi života. Povídejte dětem něco o tom, jak je důležitá stabilní rodina, když medializované osobnosti - ať už z politiky nebo z oblasti show businessu - střídají partnery jako ponožky, mají děti s dalším partnerem, zatímco se s prvním ještě nerozvedli a není to považováno za nic špatného. Funguje tu pravidlo, že děti sledují autority a vzory kolem sebe a podle nich se samy chovají. S tzv. "Topolánkovou jedničkou" jsem měla co dělat i osobně při vedení jedné dětské skupiny. Učitel je jedním z mnoha možných vzorů. Je důležité, na jaké etické úrovni je učitel sám, co káže a co skutečně žije. Učitel může přispívat k rozvoji etiky díky svým osobním kvalitám a vlastním příkladem i přístupem v hodinách, ať učí chemii nebo češtinu. Za velmi důležitý považuji posun od heteronomní morálky k autonomní. K tomuto posunu děti dozrají s pubertou. Jde o pochopení toho, že určité věci dělám, případně nedělám proto, že za to dostanu odměnu nebo trest, nýbrž protože to pravidlo má určitý smysl (např. nečiním druhým, co nechci, aby činili oni mně). A toto mohu a mám jako učitel předávat během výuky jakéhokoliv předmětu. Obávám se, že zavedení etické výchovy jako samostatného předmětu je pro školu příliš velký úkol, na který sama nemůže stačit. Hodina etické výchovy může být zajímavým zpestřením, může disponované žáky podnítit k přemýšlení, ale na její skutečné dopady moc nevěřím. Celá řada poznatků a pouček je konfrontována s tím, jak žijí lidé v přirozeném prostředí dítěte. Bezprostřední vliv rodiny a společnosti bývá vlivem nejsilnějším. Jiří Unger, tajemník České evangelikální aliance: Rozhodnutí o zařazení etické výchovy do školních rozvrhů považuji za správné především z toho důvodu, že se tak alespoň částečně oblast etiky a morálky rehabilituje jako oblast vědění a poznání, a nikoli pouze pocitů či osobních preferencí. Etika jako vědění se v minulých 100 letech vytratila jako předmět vědění a jako taková není v současnosti přirozeně dostupná. Jako druhý důvod bych použil parafrázi citátu C.S. Lewise: "Zdá se, že vzdělání bez etiky má tendenci vychovávat jen čím dál vzdělanější ďábly." Současná finanční krize a krize předchozí jako byl pád Enronu v USA jsou toho důkazem a byly jedním z hlavních impulzů pro revizi roli škol v morální formaci studentů. Bude-li etická výchova skutečným hledáním dobrého, naše společnost a děti tím mohou jen získat. Jedno z rizik vidím v tom, že oblast výchovy k etice je na rozdíl od jiných předmětů z principu neoddělitelná od celkové etické integrity a zralosti vyučujících a jejich vnitřní autority, otevřenosti a zranitelnosti při společném hledání toho, co je dobré. V praxi je etika mnohem méně věcí teoretických informací, ale toho, koho mohu následovat. Kdo je můj vzor toho, kdo je dobrý člověk. Do jaké míry bude předmět "umělý" závisí tedy na autentičnosti a osobnosti vyučujících. V rodině je to podobné. Etika je samozřejmě také odvozena od světonázoru a různá východiska vedou i k odlišným etickým rozhodnutím. Pokud bude prostředí školy nadále tvrdit, že je hodnotově a nábožensky neutrální (že tedy implicitně nepreferuje jediný světonázor a světonázory jsou ignorovány), bude velmi obtížné hledat vyváženost mezi hodnotami, s nimiž se žák setkává v rodině a v rámci předmětu etické výchovy. Je otázkou, zda je prostředí škol dostatečně tolerantní, aby respektovalo různost a zároveň zřetelné, aby se neutopilo v morálním relativismu. Jeroným Klimeš, psycholog: Rozhodnutí zavést etickou výchovu jako nový předmět na základní školy nepovažuji za šťastné. Hlavní problém vidím v tom, že samo slovo etika je dnes bezobsažné. Tedy se ani neshodneme na tom, co by mělo být náplni osnov takového předmětu. Dnešní společnost je rozpolcená a neshodne se na elementárních otázkách - viz. postoj k Romům, k sexu, k náboženství atd. Osobně si myslím, ze na mravní vyspělost dětí bude tento předmět mít nulový dopad. Zavedené etiky jako školního předmětu by mělo předcházet vytvoření společenského morálního konsensu, aby bylo jasnější, co je v tomto světě důležité. Větší efektivitu ve výchově mravního uvažování očekávám od organizací, které dokáží bezprostředně k morálce vychovávat, tj. církve, skauti apod. Přednášet o morálce ve škole dále nebude účinné, pokud to nebude založeno na práci s pocity viny, lítosti apod. Neznám osobně jiné techniky práce se svědomím, než jsou ty buď náboženské, nebo psychologické. Copak je pedagogové ovládají? To budou dělat, co je napadne? Navíc psychologové bývají alergičtí na teology, a naopak. Psychologové se snaží pocity viny brzdit, teologové je naopak kultivují. Jedni mají zpovědní zrcadlo, druzí se mu vysmívají... A hlavně také - důležitá je ortopraxe, tedy dělat to, co učím, v realitě, ne to jen teoreticky znát. Výchova k mravnosti může být vedena buď rodiči, nebo nějakou velkou charismatickou autoritou. Tou přeci učitelé na základní škole často nejsou, a když je problém mezi kantorem a dítětem, tak rodiče nezřídka dávají za pravdu dítěti. A jestliže sami rodiče kantory na škole jako autority neuznávají a děti to samozřejmě vidí, jak tací učitelé mohou být pro stejné děti morální autoritou? Když sám zavzpomínám na kantory na našem gymnáziu či základní škole, jak nám vykládají, jak se k sobě máme chovat a co je (ne)etické, tak většinu z nich bychom poslali do háje. Snad o jednom se dalo říci, že měl charismatickou autoritu - tedy ne tu nevybudovanou na strachu. A to ještě ti, kteří měli alespoň autoritu založenou na strachu na tom byli líp, než ti, kteří byli jen pro smích... Václav Klaus, ředitel gymnázia: Etika je důležitá. Důležitější než jestli se dítě naučí křemičitan sulfurnatý. O tom není pochyb. Ale jsem velmi skeptický k tomu, že se dá učit jako předmět. Nemá to tradici. Na jedné z 80 škol může být bezvadná, na ostatních 79 to bude utrpení, trapárna a zbytečnost. Taky by mohl být předmět láska - ta je taky dost důležitá pro život (i hezká). Ale!! Umíte si představit ty osnovy MŠMT? :-) Jsou věci (vztah k přírodě, etika…), které se musí učit mimo předměty. Škola musí být celá taková. Aby to stimulovala, a ne, že to mají v úterý od 15:20. Klára Vítková, do března 2010 ředitelka odboru rodiny a dávkových systémů při MPSV: V naší zemi, o které se mluví jako o jedné z nejsekulárnějších v Evropě, lze jen těžko stavět na konkrétní, např. křesťanské, morálce. Mluvit s dětmi o ní nebo i jen obecně o etických normách a pravidlech by měli především rodiče. Ti tak ale často nečiní, a tak je dnes nezastupitelná role učitelů stejně jako role dětského kolektivu. Rozhodnutí o zavedení EV jako školního předmětu proto považuji za správné. O tom, že mohlo přijít již před mnoha lety snad netřeba mluvit. Pokud děti nebudou, nejpozději od školního věku konfrontovány s tím, co je dobré (etické), a co nikoliv, těžko můžeme čekat, že na to přijdou v dospělosti samy. Věřím, že etickou výchovu děti přivítají jako něco nového, zajímavého, něco, co jim nebude přinášet "vědomosti", nýbrž "zkušenosti". Problém vidím jen v tom, abychom nalezli kvalitní učitele, kteří děti zaujmou a dokáží jim tento nový školní předmět podat přitažlivě, aby neprobíhal jen jako další nudná a nezáživná hodina. Vít Michalec, referent odboru rodiny a dávkových systémů při MPSV: Zavádět etickou výchovu do škol považuji za velmi dobrou a důležitou věc. Otázkou ale zůstává, zda-li to nebude další z tzv. "výchov", které jsou vyučovány lidmi nemajícími odpovídající aprobaci, a tak těmto předmětům vlastně nikdo nepřikládá větší význam. Podle latinského hesla "verba movent, exempla trahunt" (slova hýbají, příklady táhnou) bude nezbytné, aby etickou výchovu učili lidé, kteří podle toho, co učí, také skutečně žijí… Dle mého názoru bude etická výchova znamenat vyčerpávající práci, zvláště pokud by předmět měl být více zážitkového, a ne tolik přednáškového charakteru. Bude o to náročnější, oč více půjde o vztahy a o potřebu individuálního přístupu. V ideálním případě by se hodiny etické výchovy staly pro studenty jakousi "terapií" - vycházíme-li z předpokladu, že společnost je vztahově velmi nezdravá… Hodiny etické výchovy nebudou ale samozřejmě moci nikdy plně nahradit harmonické rodinné prostředí. V první řadě by měli být "proškoleni" sami rodiče. Bohužel, výuka rodičovských kompetencí pro osoby vstupující do manželství či partnerství, kde se předpokládá založení rodiny, v naší společnosti chybí. Max Kašparů, psychiatr, teolog, spisovatel: Rozhodnutí MŠMT o zavedení etické výchovy do výuky za základních školách považuji nejen za správné, ale za naprosto zásadní. Bohužel však rozjetý expres relativismu, který v této zemi nerozlišuje mezi dobrem a zlem, krásou a ošklivostí, pravdou a lží, už nabral takovou rychlost, že dříve, než se ho podaří dostat přes výhybku, bude potřeba dlouho brzdit jeho setrvačnost. Dítě se z hodiny etické výchovy posadí před televizní obrazovku a co za hodinu ve škole získalo, během pěti minut ztratí. Bude to boj s větrnými mlýny. Japonské přísloví říká, že je lepší jednou vidět, než stokrát slyšet. A zde stojíme před zásadním problémem. Kdo bude tomuto předmětu učit? Sexuálně promiskuitní paní učitelky, občas z kocoviny vystřízlivělý pan "exsoudruh" učitel, mladá moderní bezzásadová vy"chovatelka" ? Ředitelství školy tento předmět někomu přidělí, ale tím pádem ho zaváže k povinnosti žít vysoce morálně-etický životní styl. Víme totiž cosi o tom, že jen příklady táhnou. Zároveň určovat někomu, jak má žít, je přece omezováním jeho lidských práv a demokratických svobod. Jsem tedy zvědav. Jana Spilková, sexuoložka a psychoterapeutka zabývající se mimo sexualitou dospívajících, konzultantka on-line poradny při sexuologické ordinaci: Rozhodně myslím, že zařazení etické výchovy jako samostatného předmětu je správné. Samozřejmě vzniká otázka, jak kvalitní učitelé se tomu budou věnovat a jakou formou. "Příklady táhnou" - i výuka by tedy měla probíhat formou přehrávání různých situací, s výsledkem poznat, co je dobré a co špatné, umět se do toho vžít. Vzhledem k přesycení nevhodnými příklady v mediích, kdy většinou zlo vítězí, považuji opravdu za vhodné s dětmi v tomto směru pracovat a nabízet jim také jiné alternativy. Zuzana Roithová, poslankyně Evropského parlamentu: Ano, rozhodnutí považuji za správně, ale bohužel přichází pět minut po dvanácté. Základním problémem může být odborná nepřipravenost a nezkušenost učitelů s tímto předmětem a také špatné příklady, které dětem mohou někdy v rozporu s principy etické výuky dávat jiné děti nebo hodnotově neukotvení dospělí lidé z blízkého okolí dítěte včetně rodičů. Magdalena Janichová, středoškolská pedagožka: Já osobně jsem proti zavedení tohoto předmětu, etika by měla být součástí celého školního života. Vhodnější formou k teorii etiky by mohly být nárazové přednášky a interaktivní pořady, třeba v rámci projektových dnů, škol v přírodě apod. Daniel Přibík, ředitel gymnázia: Vyučovat etickou výchovu jako samostatný předmět nepovažuji za příliš šťastné. Etika má být součástí všech předmětů, resp. každodenností, při jednání učitelů se studenty a opačně. Pokud to na nějaké škole takto není, hodina navíc tomu nepomůže. A to už vůbec nemluvím o tom, že studentům přibude hodina navíc do už tak předimenzovaného povinného rozvrhu. A ředitelé aby platili další učitele, resp. hodiny, na které nedostanou nic navíc, tj. půjde to na úkor dalšího rozvoje školy. Dan Drápal, šéfredaktor Konzervativních listů: Zařazení předmětu "etická výchova" lze obecně považovat za správné, ale bylo by namístě až po velmi hluboké společenské rozpravě. Při vyučování etiky se totiž z principu nelze vyhnout hodnotovým soudům. U nás se ale už desetiletí buduje sekulární společnost, která se tváří jako hodnotově neutrální. Přinejmenším teoreticky počítá s jakýmsi hodnotovým pluralismem. Kdo pak rozhodne o tom, jaké hodnoty bude škola žákům vštěpovat? Jak zabráníme tomu, aby nešlo o indoktrinaci? Jsem přesvědčen, že vštěpování etických zásad dětem je především úkolem rodiny. Co když bude škola vštěpovat dětem jiné etické zásady než rodina? Rodiče často na výchovu rezignují a někdy ji "rádi" přenechají škole. Tak tomu může být i u etické výchovy. Má však škola jako taková dostatečnou autoritu, aby žáci přebírali od učitelů svá hodnotová měřítka? Jistě, z vlastní zkušenosti víme, že byli učitelé a učitelky, kteří se nám stali přirozenou morální autoritou, zatímco jiní spíše naopak. Jaké důsledky bude mít, bude-li etiku vyučovat někdo, kdo tuto přirozenou autoritu nemá? Naše doba se snaží všechno kvantifikovat. Lze ale kvantifikovat morální autoritu? Pochybuji. Společnost, která se snaží být hodnotově neutrální, těžko může najednou zavádět etiku do škol. Marie Oujezdská, ředitelka Národního centra pro rodinu: Vítám rozhodnutí MŠMT a doufám, že k realizaci výuky vytvoří potřebné podmínky - zajistí dostatek kvalifikovaných učitelů a prostor pro výuku v menších skupinkách tak, jako např. pro výuku cizích jazyků. Bez těchto dvou podmínek, obávám se, nebude dosahováno patřičných výsledků a výuka EV se neosvědčí. Pokud by šlo v zaváděném předmětu EV o "umělé vštěpování etických zásad", potom by dané pojetí EV popíralo sama sebe. V prezentovaném předmětu EV jde o to, aby se žáci naučili žít vztahy na základě sebeúcty a prosociálnosti a uměli k tomu využívat a rozvíjet vlastní dovednosti. Právě skutečnost, že v tomto programu EV jde v prvé řadě o rozvíjení postojů, které jsou obecně lidsky přijatelné, naráží někdy na kritiku těch, kteří pod pojmem etická výchova chápou spíš jen aplikaci morálních zásad v kontextu životních okolností. Petr Tichý, učitel 1. stupně základní školy: Považuji za nelogické a zároveň neuctivé, ba přímo devalvující, stavět etiku na roveň matematice nebo vyjmenovaným slovům. "Děti, nyní se budeme pětačtyřicet minut učit se k sobě hezky chovat," mohla by například začít běžná hodina etické výchovy. Ve chvíli, kdy člověk učiní předmětem svého zájmu samozřejmost, jsou v podstatě dvě možnosti. Může vzniknout buďto umělecké dílo, nebo plytká parafráze, respektive kýč. Z tohoto pohledu vnímám i snahy o zařazení etických, sexuálních a jiných výchov do vzdělávacích programů. Aby však nedošlo k nepochopení - tím rozhodně neříkám, že etické zásady nepovažuji za důležité. Naopak! Jsou daleko důležitější a "základnější" než většina výstupů Rámcového vzdělávacího programu. Nepolemizuji s obsahem, nýbrž s formou. Etické vzorce chování od narození přejímáme především nápodobou, vedou nás naše přirozené vzory. Pokud takovým etickým vzorem nemůže být učitel svým každodenním jednáním, svým životem (což je ta pravá "etická výchova"), je zavedení takového předmětu hamtání v kaluži. Otázky etického jednání by měly prostupovat veškerým školním životem, měly by být řešeny přirozeně tehdy, když jsou aktuální (co když Marek vezme Katce pastelku třeba při matematice?), nikoliv tehdy, když zazvoní na tu správnou v rozvrhu zapsanou hodinu. Ano, dokážu si představit i smysluplnou hodinu etické výchovy, ale přesto se ve mně cosi příčí, ohraničit naše lidství zvoněním. To má daleko blíže k onomu kýči, nežli k uměleckému dílu. Jiří Jakubů, psycholog: Proti etické výchově jako takové nic nemám, dokonce jsem se domníval, že něco takového ve školách snad dávno existuje. S etickými zásadami se nerodíme a jsou nám předávány, vštěpovány, a my se zase s nimi identifikujeme (či ne) prostřednictvím autorit a vzorů (náboženských, mýtických, literárních a reálných). Konec konců, vštěpování je již v Mojžíšových deskách ve Starém Zákoně, a v jakékoli výchově. Navíc z hlediska hlubinně psychologického se člověk se svědomím nerodí, to se vytváří až během života. U etiky jako předmětu asi půjde i o to, jak bude pojat a kdo ho bude učit. A to je zapeklitý problém, protože zase skončíme u toho, že ani studium pedagogické fakulty není zárukou dobrého učitele, a platí to o každém studijním oboru. Takže vštěpování mi prozatím nevadí - a v některých případech bych vštěpoval i více. A také bych hledal, proč a jak.
|
Vývoj člověka od narození Na cestě ke spokojenému porodu Deprese a trauma Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment AZ RODINA.cz |
|
Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt | ||